Vladimír se sice pousmál, ale úsměv mu okamžitě ztuhl na rtech, jakmile zachytil přísný pohled Karolíny Tesařové. Její úzké, téměř kočičí oči se zúžily do tenkých štěrbin a rychle přelétly po okolních zahradách, jako by kontrolovala, kdo všechno mohl scénu sledovat. Vladimír dobře věděl, co přijde.
„Už jsi s ní konečně promluvil?“ procedila mezi zuby. „Řekni jí, ať ti na ulici neříká tati. A nejlépe ať ti tak neříká vůbec nikde! Nepřeju si, aby sousedé zjistili, že máš dceru. Lidi si začnou šeptat a my máme dobrou pověst. Nestojím o drby za zády! A vůbec – nebylo by načase, aby se konečně vrátily domů? Už je tu skoro měsíc, mám toho akorát dost.“
Pod tíhou jejího nekompromisního tónu Vladimír sklopil oči k nic netušící Beátě. Právě nadšeně ukazovala své poklady mladšímu bratříčkovi. Byla mu podobná víc, než si chtěl připustit – velké otevřené oči plné důvěry, rovný nos s jemnou linií, vlasy s nádechem do červena, které se na slunci leskly jako temný rubín. Rostla z ní půvabná dívka.
„Beátko, pojď se mnou na chvilku,“ vyzval ji tiše a odvedl ji za dům, stranou od oken i zvědavých uší.
Odkašlal si. Dívka na něj hleděla soustředěně, s očekáváním, jako by jí měl sdělit něco důležitého do školy. Jemu však bylo trapně.
„Víš… chtěl bych tě o něco poprosit,“ začal nejistě. „Zkus mi už neříkat tati. Karolína má obavy z řečí lidí. Nikdo tady netuší, že jsi moje dcera. Myslí si, že jsi jen příbuzná.“
Beátě se vytratila barva z tváře.
„A jak ti mám tedy říkat?“ zašeptala.
„Říkej mi… strejdo Vladimíre. Tak to bude jednodušší. Dobře?“
Rozpačitě ji poplácal po rameni a rychle odešel, aniž by čekal na odpověď.
Beáta se snažila jeho přání vyhovět. Nejčastěji se mu raději vyhýbala přímému oslovení úplně. Jenže občas zapomněla.
„Tati! Já jsem—“ zarazila se. „Teda… strejdo Vladimíre…“
V tu chvíli kolem procházela Ludmila Kovářová. Zastavila se tak prudce, jako by ji někdo přibil k zemi, a pomalu se otočila.
„Co to má znamenat? Jaký strejda Vladimír?“ její hlas zněl ostře.
Beáta sklopila hlavu a zakryla si obličej dlaněmi. „Tatínek říkal, že mu tak mám říkat. Karolína to nechce…“
To stačilo. Ludmila se rozohnila s takovou silou, že se její hlas nesl celým stavením. Nešetřila ani Vladimíra, ani Karolínu. Výčitky létaly vzduchem jako kameny. Karolína pobíhala od okna k oknu a spěšně je zavírala, aby sousedé neslyšeli, ale dům se otřásal pod náporem spravedlivého hněvu Ludmily Kovářové.