Karolína Tesařová jí lehce pleskla přes prsty právě ve chvíli, kdy se Beáta Pospíšilová natahovala po další hrsti ostružin.
„Ty jsou na marmeládu. Bez dovolení si je brát nebudeš. Nejsi tady doma, abys dělala, co tě napadne,“ pronesla chladně.
Beáta k ní vzhlédla s nechápavým výrazem. Od prvního dne cítila, že ji otcova nová žena nemá ráda, ale důvod jí unikal.
„Vždyť jich je tu tolik…,“ namítla tiše.
„A zasadila jsi ten keř snad ty? Starala ses o něj? Za plotem leží pod stromem spousta meruněk, tak si běž nasbírat ty.“
„Dobře,“ špitla dívka a sklopila oči.
V té chvíli vyšla z domu Ludmila Kovářová s cestovní taškou v ruce. Jednou týdně vyrážely s vnučkou trolejbusem z Plzně do Trogiru, kde přespávaly v malém pronajatém pokoji. Peníze na ubytování jim dával Vladimír Martinec a důrazně je prosil, aby se o tom Karolína nedozvěděla. V Plzni dál pracoval ve svém oboru v továrně na výrobu televizorů, jako by se v jeho životě vlastně nic zásadního nezměnilo.
„Co je s tebou, Beátko? Proč se tváříš tak smutně?“ zeptala se babička starostlivě.
„Nic mi není,“ zalhala rychle.
Všimla si napětí mezi babičkou a Karolínou a nechtěla přilévat olej do ohně. O tom, že se Karolína stala tatínkovou manželkou, se dozvěděla až při návštěvě. Maminka sama podala žádost o rozvod a soud je rozvedl, aniž by se bývalí manželé museli setkat tváří v tvář.
Přesto pro Beátu měly prázdniny převážně radostnou příchuť. Karolínina nevraživost ji příliš nezasahovala – většinu své zlosti si žena vybíjela na Vladimírovi. „Jen nás tu vyjídají, dělají nepořádek a tvoje matka mě nenávidí,“ vyčítala mu opakovaně. Občas mezi ní a Ludmilou přeskočila jiskra kvůli maličkostem v domácnosti, ale Vladimír vždy spěchal situaci uhladit a prosil manželku o shovívavost.
Moře Beátu okouzlilo. Jednou dokonce vyrazili na celý víkend jen ve třech – ona, tatínek a Karolína. Ludmila zůstala doma s dvouletým vnukem, hodným chlapcem, který za nic z toho nemohl.
„Tati, podívej, co už umím!“ smála se Beáta a cáklala kolem sebe vodu, aniž by si všimla, jak Karolíně pokaždé ztuhne obličej, když zazní oslovení „tati“. „Tati! Tatínku!“
Dívka nepostřehla ani to, jak Karolína mezi zuby cosi syčí směrem k Vladimírovi a propichuje ji pohledem.
V osadě si Beáta rychle našla kamarády a pod dohledem babičky trávila celé dny venku. Ludmila střídavě hlídala malého vnuka a obstarávala domácnost.
„Táááti!“ vřítila se jednou do dvora a rozběhla se k Vladimírovi. „Podívej, našli jsme s klukama opravdový kus křídy! A taky pazourek – třeli jsme ho o sebe a lítaly jiskry! To je přece úžasné, viď?“
„To je tedy objev století,“ pousmál se Vladimír a zadíval se na její nadšenou tvář, zatímco za jeho zády už tušil, že tenhle bezstarostný okamžik dlouho nevydrží.