Hněv však z domu nevyvanul ještě dlouho. Ludmila Kovářová Karolíně připomněla každou uštěpačnou poznámku, každý povýšený pohled i sebemenší náznak neúcty, který kdy vůči ní pronesla. Když se emoce alespoň trochu utišily, nezdržovala se už ani hodinu. Koupila dvě jízdenky na nejbližší spoj a s Beátou Pospíšilovou odjela zpět domů.
Později se sice ještě několikrát vypravila za synem sama, bez vnučky, ale Beáta už o další návštěvy nestála. Nadšení, s nímž kdysi do otcova domu jezdila, bylo pryč.
Roky plynuly a vztah mezi Beátou a Vladimírem Martincem se pozvolna vytrácel do ztracena. Vladimírovi se mezitím narodil další syn a s Karolínou Tesařovou získali byt v Plzni, kam se přestěhovali. Nový začátek pro ně znamenal radost, ale pro Beátu další vzdálení.
Až po deseti letech si Dana Pavlíčeková dokázala znovu uspořádat osobní život. Potkala muže, který byl laskavý, spolehlivý a pozorný – a ona ho upřímně milovala. Postavil pro ně chalupu na jihu Čech, kde Dana s oblibou trávila víkendy i dovolené. Po celou tu dobu s nimi žila i Ludmila Kovářová. Nikdo ji nevyháněl, právě naopak – když se Dana znovu provdala, přemlouvali ji, aby zůstala. Ludmila se však cítila navíc. Nechtěla mladým překážet, a tak když ji Vladimír opakovaně zval k sobě, nakonec souhlasila. Beátě tehdy bylo patnáct.
Jenže v domě druhé snachy nenašla klid. Každodenní napětí, hádky a výčitky ji pomalu vyčerpávaly. Zdraví se jí začalo zhoršovat, přidaly se bolesti kloubů a lékaři mluvili o dně. Daně psávala dopisy, v nichž si nestěžovala otevřeně, spíš mezi řádky. Když jí přišla odpověď, často nad ní plakala. Jednoho dne však obdržela Dana list od Karolíny. Stálo v něm: „Prosím, už Ludmile Kovářové nepište. Po vašich dopisech dlouho pláče. Stýská se jí a chtěla by zpátky, ale Vladimír je přesvědčený, že je pro ni lepší zůstat u nás.“
Když Dana volala, Vladimír ji ujišťoval, že je vše v pořádku a že jeho matka je jen s přibývajícím věkem citlivější.
Beáta spatřila babičku naposledy v devatenácti letech, když vyrazila s kamarádkou na dovolenou k moři do Chorvatska. Ludmila už tehdy nevstávala z postele. Karolína prosadila, že potřebuje odbornější péči, a tak ji umístili do domova pro seniory. Za dva týdny přišla zpráva o jejím úmrtí.
Vladimír se pokoušel alespoň jednou ročně navázat kontakt. Každý jeho dopis začínal oslovením „drahá dceruško…“ a pokaždé mu přišla odpověď uvedená chladným „Dobrý den, strýčku Vladimíre.“ Beáta neodpustila. On o prominutí nikdy výslovně nepožádal a její odstup nijak nerozporoval.
Poslední zprávu od něj obdržela, když jí bylo padesát – pohlednici k narozeninám s několika stručnými větami. Od té doby mezi nimi zůstalo ticho.