Dnešek je pro nás výjimečný – konečně jsme si z porodnice přivezli naši malou dcerku domů.
Byt je prosycen vůní dětského pudru, novotou oblečků a zvláštním, těžko popsatelným pocitem naprostého štěstí. Nedokážu od ní odtrhnout oči. Je tak drobná, křehká a závislá na každém mém doteku, až se mi svírá srdce dojetím.
Radek Petříček od rána pobíhá po bytě jako na pérkách. Jednou rovná zavinovačku, pak znovu kontroluje postýlku, jako by čekal, že se za těch pár minut mohla sama od sebe rozpadnout. Nikdy jsem ho neviděla tak rozechvělého a zároveň šťastného.
„Tak jsem tady!“ ozvalo se náhle z předsíně.
Miroslava Horáková dorazila bez ohlášení, jak má ve zvyku.
„Ukažte mi tu moji vnučku,“ pronesla a bez váhání zamířila k postýlce, kde naše holčička upřeně pozorovala stíny pohybující se nad ní.
Všimla jsem si, jak si ji tchyně pozorně prohlíží. Obočí měla stažené a ve tváři zvláštní, těžko čitelný výraz.
„Děje se něco, mami?“ zeptal se Radek, když zachytil její pohled.
„To je zvláštní…“ zamumlala pomalu. „Vy oba máte modré oči. A ona je má zelené. Jak si to vysvětlujete?“
Dál jsem malou klidně kojila a snažila se nenechat rozhodit.
„I tohle se může stát. Genetika si někdy dělá, co chce,“ odpověděla jsem tiše a pohladila dcerku po jemných vláskách.
Tchyně sice už nic neřekla, ale její pohled byl chladný a zkoumavý. Měla jsem pocit, jako by mě skrz naskrz propichoval.
Vtom se rozletěly dveře a Radek se objevil s obrovskou kyticí růžových pivoněk – mých nejoblíbenějších květin.
„Pro tu nejlepší maminku na světě!“ zvolal slavnostně a podal mi je. Oči mu zářily nadšením.
„To jsi nemusel,“ usmála jsem se. „Teď bychom měli šetřit hlavně pro malou.“
„A jméno už máte vybrané?“ vstoupila do hovoru Miroslava Horáková, když se usadila do křesla.
S Radkem jsme si vyměnili pohled. Rozhodování nebylo jednoduché, vedli jsme o tom dlouhé debaty.
Po krátké odmlce Radek oznámil: „Bude se jmenovat Eliška Bartošová. Po babičce Lucii Kovářové.“
Tchyně si nespokojeně odfrkla tak hlasitě, až se malá zavrtěla.
„Mohli jste jí dát jméno Miroslava. To znamená znovuzrození,“ poznamenala dotčeně.
Opatrně jsem dcerku uložila zpátky do postýlky a zhluboka se nadechla.
„Eliška bude svému jménu dělat čest. Bude laskavá a pohostinná,“ odpověděla jsem klidně, i když ve mně narůstalo napětí.
Tři roky utekly neuvěřitelně rychle.
Z naší Elišky vyrostlo čiperné dítě plné energie. Teď se prohání po bytě, směje se na celé kolo a nutí mě být neustále ve střehu.
„Eliško, zlatíčko, trochu tišeji,“ napomínám ji, když s nadšeným výskotem obíhá konferenční stolek.
Miroslava Horáková sedí v křesle a sleduje vnučku s podivným, zamyšleným výrazem. Nenavštěvuje nás příliš často, a právě proto mě pokaždé překvapí, jak pozorně si Elišku prohlíží, jako by v ní hledala něco, co jí stále uniká.