…Byla to obyčejná vatová tyčinka, kterou držela Elišce v ústech. Malá se nijak nebránila, nejspíš si myslela, že jde o další z her, které s babičkou občas hrává.
Zbytek dne jsem byla jako na trní. V hlavě mi vířily otázky a nedokázala jsem se soustředit na práci. Když jsem se večer vrátila domů, snažila jsem se mluvit klidně, i když se mi třásl hlas.
„Jak jste se dnes měly? Co jste podnikaly?“ zeptala jsem se co nejnenuceněji.
„Nic zvláštního. Hrály jsme si, četly pohádky,“ odpověděla Miroslava Horáková lehkým tónem a mezitím si uklízela kabelku.
Na komodě v předsíni jsem si všimla malého sáčku s použitou vatovou tyčinkou. Zvedla jsem ho.
„A tohle je co?“ ukázala jsem na něj.
Na okamžik znejistěla. Bylo vidět, jak horečně hledá vysvětlení.
„To nic není… jen taková prevence. Kamarádka je dětská lékařka, tak jsme si říkaly, že nebude na škodu zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku.“
„Prosím vás, už nikdy nic takového bez mého souhlasu,“ řekla jsem pevně a bez úsměvu.
Něco si nespokojeně zamumlala a rychle odešla.
Později večer mi Radek Petříček zavolal, že přijde později, protože má hodně práce. Když se konečně objevil doma, hned jsem poznala, že se něco děje. Obvykle býval plný energie, ale tentokrát byl uzavřený, zamračený, vyhýbal se pohledu.
Na moje otázky reagoval jen krátce, pak beze slova zalezl do ložnice. Nikdy mezi námi nebylo ticho tak těžké jako tu noc. Vždy jsme si říkali všechno – i maličkosti. Teď mezi námi stála neviditelná bariéra.
Ráno bylo ještě horší. Radek se oblékl, vzal si klíče a odešel, aniž by se rozloučil. Zůstala jsem stát v předsíni a zírala na zavřené dveře. V žaludku se mi usadil nepříjemný pocit.
Miroslava Horáková dorazila také napjatá, téměř nemluvná. Odcházela jsem do práce s těžkou hlavou.
K večeru jsem si znovu otevřela aplikaci s kamerami. Spíš ze zvyku. To, co jsem uviděla, mě ale doslova vystřelilo ze židle. Radek byl doma a prudce gestikuloval, něco rozčileně vysvětloval své matce.
Nejhorší pohled byl však na Elišku Bartošovou. Stála kousek od nich a zoufale plakala. Natáhla ruce k otci, snažila se ho obejmout kolem nohou, ale on ji odstrčil. Ne jemně. Opravdu ji odstrčil, jako by k němu nepatřila.
Popadla jsem kabelku a vyběhla z kanceláře. Ruce se mi třásly tak, že jsem měla problém odemknout.
„Tak ses konečně ukázala!“ křikl na mě Radek hned mezi dveřmi. „Kolik let jsi mě chtěla tahat za nos?“
„O čem to mluvíš?“ zůstala jsem stát, úplně zmatená.
„O tom, že Eliška není moje dcera!“ vybuchl.
„Říkala jsem ti to, synku,“ vložila se do toho Miroslava Horáková. „Podívej se na její oči. Zelené! Kdo z nás má takové?“
„To jste se oba zbláznili?“ přitiskla jsem k sobě vzlykající Elišku. „Samozřejmě že je tvoje! Jak můžeš vůbec…“
„Vážně?“ Radek mi pod nos strčil telefon. „Tak mi vysvětli tohle.“
Na displeji byla fotografie Daniela Zeleného, mého spolužáka ze školy. Díval se do objektivu svýma jasně zelenýma očima…