Na rozdíl od mé maminky, která Elišku doslova zbožňuje a při každé návštěvě ji zahrnuje drobnými dárky a sladkostmi.
„Radek Petříček byl jako malý úplně jiný,“ utrousí Miroslava Horáková a přimhouří oči, jako by si promítala dávné vzpomínky. „Klidný, hodný. Seděl u stolu, kreslil si, prohlížel knížky… žádné divoké pobíhání.“
„Co tím chcete říct?“ zeptám se opatrně.
„Ale nic konkrétního,“ mávne rukou, jako by chtěla svá slova zahnat. Vzápětí však stočí hovor jinam. „Nemyslíš, že už bys měla jít do práce? Radek přece není stroj, aby všechno táhl sám. Firmy teď shánějí lidi na každém kroku a platy nejsou špatné.“
Její náhlý zájem mě zaskočí. „To byl Radkův nápad, abych zůstala doma s malou,“ odpovím. „Ale pravda je, že bych se zaměstnání nebránila.“
V tu chvíli cvakne zámek a do předsíně vstoupí Radek Petříček. Sotva si stihne sundat bundu, jeho matka spustí:
„Radku, zamysli se nad tím. Lucie Kovářová už je doma dost dlouho. Měla by se vrátit mezi lidi.“
Radek vezme Elišku Bartošovou do náruče a ta mu s radostným výkřikem obejme krk.
„Mami, mně to takhle vyhovuje,“ odpoví klidně. „Jsem chlap, postarat se o rodinu je moje povinnost.“
„Nežijeme přece v minulém století,“ ozvu se tiše, ale pevně. „Upřímně, už mě unavuje být pořád jen mezi čtyřmi stěnami.“
„S hlídáním pomůžu,“ prohlásí náhle Miroslava Horáková. „Můžu ji vyzvedávat ze školky, o víkendech pohlídám. Nebude to problém.“
Podívám se na ni s nedůvěrou. Od ženy, která se ukáže sotva jednou za měsíc, je to překvapivá nabídka.
„Nechme to na později,“ ukončí debatu Radek. „Nejdřív se navečeříme a pak si v klidu promluvíme.“
Když jsme večer sami, svěřím se mu se svými obavami.
„Do práce chci, o tom žádná,“ přiznávám. „Ale nepřijde ti zvláštní, jak se tvoje máma najednou zajímá? Dřív o Elišku skoro nejevila zájem.“
Radek pokrčí rameny. „Třeba ji dohnaly babičkovské city. A tvoje maminka může taky pomáhat. Ve dvou to zvládnou.“
Nakonec souhlasím. „Dobře. Za týden nastupuju.“
Přesto se mě drží nepříjemný stín pochybností.
Abych měla klidnější spaní, nechám doma nainstalovat kamery. Radkovi vysvětlím, že tak budu mít jistotu, že je všechno v pořádku a kdykoli se můžu podívat, co Eliška dělá.
„Jestli ti to pomůže, klidně,“ reaguje bez větších emocí.
S babičkami sepíšeme jednoduchý plán. Budou se střídat podle možností, aby žádná nebyla přetížená.
První dny probíhají bez potíží. Moje maminka si s Eliškou čte, chodí s ní na hřiště a trpělivě si s ní hraje. Občas dorazí i Miroslava Horáková, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo dít něco neobvyklého.
Jedno odpoledne si však v práci otevřu aplikaci s náhledem z kamer. To, co spatřím na displeji, mi doslova vyrazí dech. Miroslava Horáková se skláněla nad Eliškou a něco jí zasouvala do úst.