…jediné, co od ní kdy dostali, bylo ticho. Svému vnukovi neposlala ani obyčejné chrastítko.
„Takže tak,“ pokračovala Monika Vaceková chladně. „Potřebuji dát byt do pořádku. Karolína čeká dítě, přece nebude žít v rozkopaném a zaprášeném bytě. A když už jste u mě skoro dva roky bydleli bez nájmu, mohli byste se alespoň podílet na rekonstrukci. Berte to jako projev vděčnosti.“
„Vyřídím to Kryštofovi. I s tím bytem,“ odpověděla Michaela Kratochvílová klidně a hovor ukončila.
Kryštof se s matkou dohadovat nezačal. Během jediného dne sbalili všechno potřebné a odstěhovali se k rodičům Michaely. Moniku postavili před hotovou věc – Kryštof jí jen zavolal.
„Klíče jsem nechal u sousedky. Byt je prázdný, můžeš si s ním dělat, co uznáš za vhodné.“
„A ta oprava?“ připomněla se okamžitě. „Prosila jsem tě, abys pomohl!“
„Nemám čas ani chuť investovat energii do cizího bytu. Ať se postará manžel Karolíny.“
„Matce bys pomoct mohl,“ zasyčela dotčeně. „Vždycky jsem věděla, že z tebe vyroste nevděčník.“
Za dobu, kdy u ní bydleli, si Kryštof stačil odložit slušnou částku. Michaelini rodiče navíc přidali všechny své úspory, které měli schované pro jedinou dceru. Díky tomu si mladí manželé mohli dovolit koupit dvoupokojový byt na okraji Prahy. Kryštof byl tchánovi i tchyni nesmírně vděčný – pomáhal jim, kdykoli bylo třeba, a bral je jako vlastní rodiče.
První tři měsíce v novém bydlení plynuly klidně. Adresu matce neprozradil, přesto se k Monice doneslo, že syn pořídil vlastní nemovitost. Neváhala ani den a znovu mu zavolala.
„Tak co, můžu gratulovat?“ začala sladkým tónem. „Slyšela jsem, že jste koupili byt.“
„Ano. Bez pomoci rodičů Michaely by to nešlo, darovali nám většinu peněz. Děkuju za přání. To je všechno?“
„Ne, volám kvůli jiné věci. Karolína potřebuje novou pračku. Termín porodu se blíží a pořád pere ručně. Až se narodí miminko, jak to bude zvládat? Neber žádný nejlevnější krám, kup pořádnou.“
Kryštof zůstal chvíli zticha. „A proč bych měl Karolíně pořizovat pračku já?“
„Protože jsi její starší bratr. Jsi jediný chlap v rodině, máš za ni zodpovědnost.“
„Odpovědnost za ni má její manžel. Já na to nemám ani prostředky, ani důvod.“
„S Milanem Míkou to mezi nimi skřípe,“ odbyla ho. „Pořád se hádají, nic jí nekoupí. Proto se obracím na tebe.“
„Pak ses obrátila špatně.“
Hovor bez dalšího vysvětlování ukončil. Michaela na něj hleděla v němém úžasu.
„Ta odvaha je obdivuhodná,“ pousmál se trpce. „Jen tak zavolat a poručit si pračku. A obávám se, že tohle rozhodně nebyl náš poslední rozhovor.“