Vendula se na tetu upřeně zadívala. „Pořád mi něco uniká,“ naléhala tiše, ale vytrvale. „Nikomu z příbuzných, které znám, se ten muž nepodobá. Tak kdo to je? Nějaký vzdálený bratranec? Nebo…?“
Stanislava Jelínková po ní přelétla pohledem, jako by ji otázka zastihla nepřipravenou. Rty se jí sevřely a odmlčela se. Ať se Vendula snažila sebevíc ji přimět k odpovědi, setkávala se jen s tichem.
„To snad není možné,“ vybuchla nakonec. „To jste se všichni domluvili, že mi nic neřeknete? Prosil vás táta, abyste mlčela?“
Teta však dál zarputile mlčela. Vendula cítila, že tentokrát ustoupit nesmí. Nepřijela přece jen na zdvořilostní návštěvu.
„Vy ho znáte,“ pronesla už klidněji, ale s jistotou.
Stanislava neochotně přikývla a sklopila oči k ubrusu.
„Prosím vás, řekněte aspoň něco,“ zaprosila Vendula. „Copak je to nějaké státní tajemství?“
Náhle ji napadla nepříjemná možnost a ztišila hlas. „Nestalo se tehdy něco… špatného? Něco, o čem se nemluví?“
„Ale kdepak, žádný zločin,“ odpověděla po chvíli teta unaveně. „Jen jsem Aleně Matoušekové slíbila, že budu mlčet. A slib je slib. Jenže když už tu není… možná nadešel čas.“
Vstala, postavila na sporák vychladlý čajník a vrátila se ke stolu. Ruce si složila do klína a začala vyprávět.
„Alena se s Miloslavem Doležalem seznámila v posledním ročníku na střední. On byl tehdy prvák na vysoké – zdvořilý, uhlazený kluk, co uměl hezky mluvit. Okouzlil ji téměř okamžitě. Jejich vztah byl plný emocí, samé plány a sny. Všichni čekali, že z toho bude svatba. Jenže osud to zařídil jinak.“
Stanislava se odmlčela, jako by znovu viděla obrazy z minulosti.
„Po nějaké době Alena zjistila, že čeká dítě. Když mu to oznámila, byla přesvědčená, že ji Miloslav bez váhání požádá o ruku. Vždyť ji přece miloval, ne?“
Vendula se hořce pousmála. „A on couvl.“
Teta pomalu přikývla. „Dostal strach. Mluvil o tom, že musí dokončit školu, že je na rodinu brzy. Odpovědnosti se zalekl. Místo aby ji podpořil, začal hledat výmluvy.“
„To se dalo čekat,“ vydechla Vendula.
„Chodil za ní ještě nějaký čas,“ pokračovala Stanislava. „Ale spíš se hádali. Tvrdil, že si za to může sama, že měla být opatrnější.“ Hořce se usmála. „Ale víš, jak to bývá. Každý si nese svůj díl viny. A Bůh je jediný, kdo to může spravedlivě posoudit.“
Vendule ztěžklo u srdce. „A on? Je ještě naživu?“
„Ano,“ odpověděla teta bez váhání. „Pokud vím, žije pořád na stejné adrese.“
Vendule mimoděk vytanula na mysli filmová hláška o tom, že někdo je „živ a zdráv“. Ironie osudu ji bodla u srdce.
„Jak se vlastně dostal na tu fotografii?“ zeptala se.
„Nechtěl se fotit,“ pousmála se Stanislava slabě. „Museli jsme ho přemlouvat.“
Pak se její hlas změnil, změkl a nabral jiný tón.
„A právě tehdy vstoupil do Alenina života Bronislav Hájek. Muž, kterého jsi celý život považovala za svého otce.“
Vendula zatajila dech.
„Bronislav byl starší bratr Aleniny kamarádky Anety Kolářové. Mezi nimi byl věkový rozdíl – děvčatům bylo šestnáct, sedmnáct, jemu už přes dvacet. Neměli si tehdy moc co říct. Ale když se Alena ocitla sama a v těžké situaci, Aneta ho požádala, aby pomohl.“
Stanislava se zadívala z okna, jako by za sklem ožívaly dávné roky.
„Rodiče byli přísní. Když zjistili, že je Alena těhotná, vyhodili ji z domu. Přijala jsem ji k sobě spolu s maminkou. Nebylo to snadné, ale nedokázaly jsme ji nechat na ulici. Jednoho dne přišla Aneta s Bronislavem na návštěvu. Nepřišli s prázdnou – přinesli výbavičku a dokonce i dětskou postýlku.“
Vendula si v duchu pomyslela, že to zní skoro neuvěřitelně.
„Od té doby se u nás Bronislav objevoval častěji,“ pokračovala teta tiše. „Nejdřív jen jako přítel rodiny, který chtěl Aleně ulehčit těžké období.“