…a později, když pochopil, že Alena už s Miloslavem Doležalem definitivně nežije, požádal ji o ruku.
„A maminka souhlasila!“ skočila jí Vendula do řeči, jako by si tím chtěla potvrdit, že aspoň tady příběh nabral správný směr.
„Samozřejmě že ano,“ přikývla Stanislava Jelínková. „Bronislav měl tehdy hotovou školu, stál pevně na vlastních nohou a věděl, co chce. A i když nebyl o moc starší než ten tvůj…“ na okamžik se zarazila, jako by chtěla použít ostřejší výraz, „…než Miloslav, přijal Alenu i s dítětem. S tebou. A upřímně, co jiného jí zbývalo? Bez něj by byla úplně sama.“
Vendula pomalu přisvědčila. Znovu vzala do ruky starou fotografii a zadívala se na tvář muže, který jí dal život. Označit ho za otce jí ale stále připadalo cizí.
„A jak to vzal on?“ zeptala se tiše. „Když se dozvěděl, že se maminka vdala?“
„Zuřil,“ odfrkla si teta. „Chodil sem, vyvolával scény, nedal jí pokoj. Bronislav ho ale rychle usadil. A dobře udělal! Když šlo o románek, byl odvážný až až. Ale převzít odpovědnost? To najednou nevěděl, kam se schovat.“
Pak se naklonila blíž a stiskla Vendule dlaň. „Všechno nakonec dopadlo, jak mělo. Hlavně že jste spolu s Bronislavem žili hezky. Za to můžeme být vděčné.“
Když se Vendula vracela domů, hlavou jí vířily myšlenky. Na jednu stranu se zdálo, že příběh konečně dostal jasné obrysy. Zná pravdu, ví, odkud pochází. Měla by cítit úlevu. Jenže klid nepřicházel.
Bronislava Hájka milovala a vždy ho bude považovat za svého skutečného tátu. Vychoval ji, byl u každého jejího pádu i úspěchu. Přesto v ní hlodala potřeba setkat se s Miloslavem Doležalem tváří v tvář. Jediná, kdo jí mohl dát adresu, byla opět teta Stanislava.
Přemlouvání trvalo dlouho. Stařenka se zdráhala, obávala se zbytečných bolestí. Nakonec ale podlehla a šeptem Vendule sdělila, kde ho najde.
Najít dům nebylo složité. Stála před nenápadným vchodem, chvíli váhala, pak rázně stiskla zvonek. Čekala, že se dveře otevřou až po delší době, místo toho se ozvaly téměř okamžitě. Na prahu se objevil drobný, shrbený muž s prošedivělými vlasy. Byl tak křehký, že Vendula instinktivně ustoupila o krok. S mužem z fotografie měl společné jen rysy, které čas nevymazal úplně.
Přimhouřil oči a zadíval se na ni. „Čekám na vás už pár hodin,“ pronesl chraplavě. „Jen pojďte dál.“
Takže ví, problesklo jí hlavou. Srdce se jí rozbušilo tak silně, až ji zabolelo na hrudi. Na okamžik zatoužila otočit se a utéct, vrátit se do bezpečí známého života. Ale přišla příliš daleko.
Zavedl ji do obývacího pokoje. Mluvil, něco vysvětloval, ale Vendula jeho slovům sotva věnovala pozornost. Vnímala jen tlukot vlastního srdce. Když se konečně odmlčel, podíval se na ni zkoumavě.
„Nejste ze sociálky, že ne?“ zeptal se opatrně.
„Ne.“
„Ani sousedka…“ pokračoval a jeho pohled byl náhle pronikavý.
Vendula sáhla do kabelky a vytáhla fotografii. „Pane Doležale, nezdržím vás. Potřebuji jen odpověď. Poznáváte ten snímek?“
„Fotografii?“ podivil se. „Musím si vzít brýle, počkejte.“
Za pár minut se vrátil, s brýlemi působil jistěji. Vzal snímek do ruky, dlouze si jej prohlížel a pak mu ruka nepatrně poklesla.
„To jsem já,“ vydechl. „A Alena… moje tehdejší snoubenka.“
„A také vaše dítě,“ doplnila Vendula tiše.
Zvedl k ní oči. „Kde jste to vzala? Kdo vlastně jste?“
Vypadal náhle bezradně, skoro ztraceně, a v ní se ozval nečekaný soucit.
„To dítě jsem já,“ odpověděla klidně. „Jsem vaše dcera.“
„Vendulo…“ zašeptal.
Barva mu zmizela z tváře, jako by zešedl během vteřiny. Vendula ho rychle posadila na pohovku a pootevřela okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch.
Chvíli na sebe jen hleděli, každý ponořený do vlastních myšlenek. A pak, aby tu přespříliš vypjatou a téměř divadelní chvíli konečně posunula dál, se Vendula zhluboka nadechla.