„O tom, co mezi vámi a maminkou kdysi bylo, mi vyprávěla teta Stanislava Jelínková,“ promluvila nakonec Vendula Králová tlumeným hlasem, v němž zaznívala potlačovaná hořkost. „A já se vás chci zeptat jen na jediné – jak jste mohl padesát let žít s vědomím, že máte vlastní dceru, i když se narodila mimo manželství?“
Miloslav Doležal sklopil oči. „Za své chyby už jsem zaplatil víc, než si myslíš,“ odpověděl tiše. „Kromě tebe jsem nikdy žádné dítě neměl.“
Zavrtěl hlavou, jako by nad sebou vynášel rozsudek. Vendula pocítila bodnutí lítosti, které se snažila rychle potlačit.
„Nemusíte se obávat,“ pokračovala pevně. „Nepřišla jsem kvůli majetku ani po vás nic nechci. Nemáte vůči mně žádné povinnosti. Potřebovala jsem vás jen vidět a podívat se vám do očí.“ Náhle ji přepadla touha odejít, vrátit se do svého bezpečného světa. „Přeji vám všechno dobré. Sbohem.“
„Počkej, prosím!“ vyhrkl Miloslav a nečekaně ji zadržel za ruce. Jemně ji usadil zpět na pohovku a začal mluvit – o svém životě, o práci, o letech, která uběhla příliš rychle. Nedávno prý pochoval manželku a zůstal úplně sám.
„Nemám děti, ani vnoučata,“ dodal se smutným úsměvem.
„Mrzí vás, že jste po sobě nic nezanechal,“ neudržela se Vendula, „ale ani jednou jste se nepřišel podívat, jak vyrůstá vaše dcera.“
„Dal jsem slib Bronislavu Hájkovi a Aleně Matoušekové, že se do jejich života už nikdy nevrátím,“ vysvětloval naléhavě. „Můžeš se jí zeptat…“
Vendule se stáhlo hrdlo. „Dnes je to devět dní, co maminka zemřela,“ řekla rozechvěle.
„Upřímnou soustrast,“ zašeptal.
„Děkuju.“
„A zkus mi tykat,“ požádal opatrně. „Jsme přece rodina.“
Zvedla se. „Nemyslím si, že se ještě někdy uvidíme,“ pronesla chladně a zamířila ke dveřím.
„Počkej!“ následoval ji bez ohledu na její odstup. „Dej mi alespoň telefonní číslo.“
„K čemu?“
„Přišel jsem o ženu a ty o maminku…“ Slzy mu stékaly po tvářích, ani si je nestíral. „Neměli bychom se rozejít takhle.“
Po krátkém váhání mu číslo nadiktovala. V duchu si však slíbila, že kontakt omezí na naprosté minimum.
Jenže osud rozhodl jinak. Jednoho časného rána ji probudilo vyzvánění telefonu. Cizí ženský hlas jí sdělil, že Miloslav Doležal prodělal infarkt a leží v nemocnici.
Vendula zůstala stát uprostřed pokoje. Proč by měla jezdit? Co se jí to vlastně týká?
„Má vás uloženou jako ‚Vendula dcera‘,“ doplnila klidně sestra, jako by odpovídala na nevyřčenou otázku.
Zavřela oči a pevně sevřela mobil. Po krátkém vnitřním boji se oblékla a vyrazila.
V nemocničním pokoji působil zesláble, ale když ji spatřil, namáhavě se nadzvedl a na tváři se mu objevil upřímný úsměv.
„Vendulko…“ zachvěl se mu hlas. „Děkuju, že jsi přišla.“
Ta prostá věta ji zasáhla víc, než čekala. Posadila se k jeho posteli a hovor se rozvinul přirozeně, bez nucenosti. Vyptával se na její rodinu, na děti, se zájmem poslouchal o jejích úspěších, jako by chtěl dohnat desítky ztracených let.
Pak mu ale pohled potemněl.
„Odpusť mi… jestli to dokážeš,“ vyslovil vážně.
Vendula si uvědomila, že v sobě necítí hněv ani zášť. Jen únavu z minulosti, kterou už nechce vláčet dál.
„Odpouštím,“ vydechla tiše. Slovo z ní spadlo lehce, jako by spolu s ním odcházela tíha všech těch roků. „Ale musíš se uzdravit.“
Miloslav se slabě usmál, když uslyšel její tykání. Zavřel oči — a už je znovu neotevřel.