Když spěchala na letiště, zahlédla úspěšná podnikatelka u terminálu mladou bezdomovkyni s malým dítětem v náručí. Ta žena byla překvapivě půvabná, jen ztrhaná okolnostmi. V náhlém pohnutí jí podala klíče od své chaty se slovy: „Odlétám na tři měsíce na důležitá jednání, zůstaňte zatím tam.“
Obchodní schůzky se však zkomplikovaly a návrat se protáhl na půl roku. Když si po dlouhé době na neznámou s dítětem vzpomněla, rozhodla se zajet na chatu. To, co tam spatřila, jí vehnalo krev z tváře.
Martina Dvořáková převzala rodinnou firmu po otci a už v pětadvaceti nesla plnou odpovědnost za její chod. Práci obětovala téměř vše, a tak si nikdy nevytvořila vlastní rodinu. Zůstala jí jen matka, která jí neustále připomínala, že by si měla najít partnera a myslet i na osobní štěstí. Tyto řeči ji však spíše rozčilovaly.
Ve 23:40 zastavila svůj černý vůz před domem. Unaveně se opřela do sedadla a na okamžik zavřela oči. Den byl vyčerpávající – vyjednávání s dodavateli se protáhlo do večera, poté řešila komplikace ve skladu a další dvě hodiny věnovala kontrole čtvrtletních výkazů. V pětapadesáti už tělo takové tempo snáší těžko.
Pohlédla do zpětného zrcátka. Oči měla zastřené únavou, u spánků se jí rýsovaly jemné vrásky a pečlivě upravený účes se během dne začal nenápadně rozpadat.
