Kdysi, před třiceti lety, když jí otec svěřil vedení rodinné firmy, vypadala úplně jinak. Měla jiskru v očích, přetékala odhodláním a věřila, že dokáže nemožné. Dnes pro ni každý pracovní den představoval zápas, který bylo nutné vybojovat jen proto, aby podnik nesklouzl ke dnu.
Martina vystoupila z auta, z kufru vyzvedla kožený kufřík a zamířila ke dveřím. Uvítalo ji tlumené světlo v předsíni a zdánlivý klid. Vlastně ne tak docela – z kuchyně se linul tichý hlas televizoru. Zouvala se pomalu, kabát pověsila na věšák a bez spěchu přešla dál.
Za stolem seděla přesně ta osoba, kterou čekala. Alena Procházková měla před sebou hrnek s vychladlým čajem a oči upřené na obrazovku, kde běžel pořad o zdravém životním stylu.
„Zase je skoro půlnoc a ty se teprve vracíš,“ poznamenala, aniž by se na dceru podívala.
V jejím hlase byla slyšet únava, ale ještě zřetelnější bylo zklamání.
„Jak dlouho se chceš takhle ničit? Copak si neuvědomuješ, že v tvém věku je odpočinek důležitější než honba za prací?“
Každý večer stejný scénář. Tatáž slova, stejný podtón výčitek. Martina beze slova přešla k malému baru, vytáhla láhev červeného vína a nalila si plnou sklenku.
„Dost, mami!“