Její hlas zazněl ostřeji, než sama čekala. „Ty výčitky poslouchám dnes a denně.“
Alena Procházková konečně ztlumila televizi a otočila se k dceři. V očích měla upřímné překvapení, jako by vůbec netušila, o čem je řeč.
„Jaké výčitky? Já ti přece nic nevyčítám. Mám o tebe strach. Dřeš od rána do noci, jako by ses chtěla zničit, a vůbec si nedopřeješ pauzu.“
„A napadlo tě někdy, proč to tak je?“ skočila jí Martina do řeči a zhluboka se napila. Víno jí projelo hrdlem jako oheň, ale sklenku nesklonila. Spíš jako by v tom štiplavém pálení hledala odvahu.
Matka se zamračila. „Co tím chceš říct?“
V místnosti na okamžik zavládlo ticho, přerušované jen tlumeným šumem televize. Martina cítila, jak se v ní roky potlačovaných slov derou na povrch. Už nechtěla jen mlčky přikyvovat a poslouchat starostlivé poznámky, které ji bodaly víc než otevřená kritika.
Položila sklenku na stůl o něco prudčeji, než bylo nutné, a zadívala se matce přímo do očí.
„Teď už budu mluvit já.“