Tereza Brňáková stála u dřezu a oplachovala talíře, když do kuchyně vešel Vlastimil Tkadlec. Ještě než promluvil, natáhl ruku ke vypínači a zhasl.
„Venku je pořád dost světla. Není nutné zbytečně pálit elektřinu,“ utrousil zachmuřeně.
„Chtěla jsem zapnout pračku,“ ozvala se Tereza, aniž by se otočila.
„Počkej na noc. Tarif je levnější,“ odvětil bez náznaku vstřícnosti. „A nepouštěj tu vodu tak naplno. Strašně plýtváš. Opravdu hodně. Takhle se hospodařit nedá. Copak ti nedochází, že tím splachuješ naše peníze do odpadu?“
Natáhl se kolem ní a proud vody stáhl na minimum. Tereza na něj pohlédla s unaveným smutkem. Nakonec kohoutek zavřela úplně, osušila si ruce do utěrky a pomalu se posadila ke stolu.
„Vlastimile, zkusil ses někdy podívat sám na sebe očima někoho jiného?“ zeptala se tiše.
„To dělám dnes a denně,“ odsekl podrážděně.
„A k čemu jsi dospěl? Jaký jsi člověk?“
„Myslíš obecně?“
„Ne. Jako manžel a jako otec.“
Pokrčil rameny. „Normální chlap. Táta jako každý jiný. Nijak výjimečný, ale ani špatný. Prostě průměr. Co ti zase vadí?“
„Tvrdíš tedy, že všichni muži a otcové jsou takoví jako ty?“ nenechala se odbýt.
„O co se snažíš? Chceš vyvolat hádku?“ zamračil se.
Tereza cítila, že ustoupit už nemůže. Ten rozhovor musel pokračovat, dokud mu nedojde, že život po jeho boku je pro ni čím dál těžší.
„Víš, proč jsi ode mě ještě neodešel?“ položila mu další otázku.
„A proč bych měl?“ ušklíbl se.
„Protože mě nemiluješ. A nemáš rád ani naše děti,“ řekla pevně.
Vlastimil se nadechl k odpovědi, ale ona ho nepustila ke slovu.
„Neříkej, že to není pravda. Ty nemáš rád nikoho. A o tom se hádat nebudeme, to by byla ztráta času. Chci mluvit o něčem jiném – o tom, proč jsi nás dosud neopustil.“
„Tak proč tedy?“ vyzval ji.
„Kvůli své lakotě,“ odpověděla bez zaváhání. „Jsi tak posedlý penězi, že by pro tebe rozvod znamenal finanční ztrátu. Jsme spolu patnáct let. Patnáct let života. A co z toho máme? Čeho jsme za tu dobu dosáhli? Kromě toho, že jsme se vzali a narodily se nám děti – co dalšího?“
„Máme přece ještě spoustu času před sebou,“ namítl.
„Nemáme celý život, Vlastimile. Jen jeho zbytek,“ pronesla klidně. „Za celých patnáct let jsme nebyli ani jednou u moře. Ani jednou. Nemluvím o exotice nebo drahých cestách. Ale my jsme se nepodívali ani po vlastní zemi tak, jak by bylo normální.“