„Rozhodně ne hůř než teď. Pronajmu si byt pro sebe a pro děti a začneme znovu,“ pokračovala Tereza Brňáková klidně, ale s odhodláním. „Vydělávám přece minimálně tolik co ty. Nájem bez problémů utáhnu, zůstane mi na jídlo i na oblečení. A hlavně už nebudu muset každý den poslouchat tvoje přednášky o tom, kolik stojí elektřina, plyn nebo voda. Pračku si zapnu klidně dopoledne, ne až po desáté večer. A když někde zapomenu zhasnout, svět se nezboří. Toaletní papír budu kupovat takový, jaký chci, ne ten nejlevnější. Na stole budu mít papírové ubrousky, ne staré hadry. A v obchodě si vezmu, na co mám chuť, aniž bych čekala na slevové letáky.“
Vlastimil Tkadlec na ni zíral, jako by mluvila cizím jazykem. „Takže neušetříš vůbec nic?“ vydechl zděšeně.
„Ale prosím tě,“ pokrčila rameny. „Samozřejmě že bych mohla. Tvoje alimenty na dvě děti bych klidně dávala stranou. I když… vlastně máš pravdu. Šetřit nebudu. Ne proto, že bych nemohla. Prostě proto, že nechci. Utratím všechno. I ty peníze, které mi pošleš. Do poslední koruny. Budu žít od výplaty k výplatě. O víkendech ti děti přivezu, ať si je užijete s maminkou. Pro mě to bude vlastně úspora, nemyslíš? Zatímco vy budete hlídat, já půjdu do divadla, na večeři, na výstavu. A v létě pojedu k moři. Ještě nevím kam, ale vyberu si. Až budu konečně svobodná, rozhodnu se.“
Vlastimilovi se zatmělo před očima. Najednou pocítil opravdový strach. Ne o Terezu, ani o děti. O sebe. V hlavě už počítal, kolik mu zůstane po zaplacení alimentů a po víkendech, kdy budou děti u něj. Nejvíc ho ale děsila představa jejích cest k moři. V jeho očích to nebyly jen zbytečně vyhozené peníze — byly to jeho peníze, které zmizí nenávratně pryč.
„A ještě jsem ti neřekla to podstatné,“ dodala Tereza a dívala se mu přímo do očí. „Účet, na kterém máš všechny ty úspory, rozdělíme.“
„Rozdělíme?“ zopakoval nechápavě.
„Přesně tak. Na polovinu. Patnáct let jsi střádal. To už bude slušná částka. A já svou polovinu taky utratím. Nebudu si odkládat život na později, Vlastimile. Já ho začnu žít hned.“
Hýbal rty, jako by chtěl něco namítnout, ale slova nepřicházela. Ochromil ho strach, který mu svázal jazyk i myšlenky.
„Víš, o čem sním?“ řekla tiše. „Až jednou přijde můj poslední den, chci mít na účtu nulu. Ani korunu navíc. Pak budu vědět, že jsem si dopriala všechno, co jsem mohla. Že jsem svůj život skutečně prožila.“
Za dva měsíce bylo manželství Terezy Brňákové a Vlastimila Tkadlce oficiálně ukončeno.