Zpráva o těhotenství zasáhla Renatu Kratochvílovou jako rána pod pás. Druhé dítě do jejích plánů vůbec nezapadalo. Doma už měli tříletého syna Matyáše Kratochvíla a ačkoli Stanislav Tkadlec opakovaně nadšeně mluvil o tom, jak by bylo krásné dopřát mu sestřičku, Renata tu představu tvrdošíjně vytěsňovala.
Teprve nedávno měla pocit, že znovu začíná žít podle sebe. Nastoupila do nové práce, dny dostaly pevný řád a večery byly klidné, bez dětského pláče. Únava i probdělé noci z prvních let mateřství pomalu bledly. A teď? Vrátit se zpět do kolotoče plenek, krmení a neustálého vyčerpání?
Přesto test Stanislavovi ukázala. V hloubi duše doufala, že ho přesvědčí, aby s dalším dítětem ještě počkali.
Jenže jeho reakce byla pravým opakem jejích obav. Doslova zářil štěstím a její námitky se rozplynuly dřív, než je stihla vyslovit.
„Renatko, to je přece úžasné! A kdyby to byla holčička, budeme mít páreček – syna i dceru!“
Popadl ji do náruče a roztočil ji uprostřed kuchyně. Matyáš nadšeně poskakoval kolem nich a napodoboval otce. Renata se usmívala, ale jen navenek. Uvnitř v ní křičel jediný hlas: Nechci to.
Na ultrazvuku lékař dlouho mlčel, pohyboval sondou a cosi si zapisoval. Pak zvedl oči.
„Čekáte dvojčata. Dvě holčičky. Obě se vyvíjejí naprosto v pořádku.“
Renatě se zatočila hlava. „To není omyl?“
„Vůbec ne. Gratuluji.“
Z ordinace vyšla jako tělo bez duše. Stanislav na ni čekal v autě.
„Holka,“ hlesla sotva slyšitelně.
„Dcera! Já to věděl!“ zajásal.
Ona však viděla jiný obraz: dva novorozence, malého syna, manžela věčně na cestách a žádnou pomoc. S jedním dítětem by si snad poradila. Ale se dvěma najednou?
Porod přišel o dva dny dřív. Stanislav byl pracovně mimo město a signál byl mizerný. Do porodnice tak Renata odjela sama – a v hlavě už měla jasno.
„Gratuluji, maminko,“ usmál se lékař. „Dvě zdravé holčičky. Chcete je vidět?“
Odvrátila pohled. „Chci se jedné vzdát.“
„Obou?“ zarazil se.
„Ne. Jen jedné. Tu druhou si nechám.“
„Aspoň se na ně podívejte,“ snažil se ji zastavit.
„Je mi to jedno,“ odpověděla chladně.