Od té doby spolu nepromluvili.
Teď však Květoslava nemohla jen přihlížet a dělat, že se jí to netýká.
Zvedla telefon a vytočila číslo Oldřicha.
„Prosím?“ ozval se po chvíli jeho hlas.
„Máme vnučku…“ začala tiše a pak mu podrobně vylíčila všechno, co se stalo.
Oldřich ji vyslechl bez přerušení. „Udělala jsi správnou věc,“ odpověděl rozhodně. „Přijeďte ke mně. Místa je tu dost.“
Souhlasila bez váhání.
Na nádraží je čekal. Vzal jí zavazadla z rukou, zatímco malá Rozálie klidně oddychovala v babiččině náručí. Cesta domů proběhla mlčky, ale napětí mezi nimi nebylo – spíš tiché porozumění.
Oldřichův dům byl prostorný a útulný. V dětském pokoji už stála postýlka, na poličce ležely plyšové hračky a ve skříni bylo připravené drobné oblečení.
„Ty ses chystal?“ podivila se Květoslava.
„Samozřejmě,“ pousmál se.
A tak pod jednou střechou znovu vznikla rodina.
Renata mezitím žila svým novým životem. Matyáš těžce nesl příchod sestřičky, Ela rostla jako tiché, bezproblémové dítě a Stanislav Tkadlec si otcovství užíval plnými doušky.
Jen Renata klid nenacházela. V noci ji budily děsivé sny – dvě malé ruce, dva pronikavé pláče. Přes den se snažila všechno vytěsnit.
Jednou v obchodním centru zaslechla cizí rozhovor.
„Slyšela jsi? Květoslava Kratochvílová se vrátila k manželovi. A prý mají doma miminko. Údajně adoptované… nějaké odložené.“
Renata zůstala stát jako přimrazená. Hučelo jí v hlavě jediné: vzala si ji.
Ještě ten večer po letech vytočila číslo Ivany Petříčkové.
„Je to pravda?“ vyhrkla. „Máma si odvezla tu holčičku?“
„Ano. Odjela s ní pryč,“ potvrdila Ivana.
Renata se sesunula na zem. Vše, co chtěla pohřbít hluboko v sobě, znovu ožilo.
Celou noc nezamhouřila oka. Pokud to ví Ivana, mohou to zjistit i další. A co Stanislav? Tuší něco?
Dívala se na manžela, který klidně spal vedle ní, a bylo jí jasné, že pravdu mu říct nedokáže. Nepřijal by to. Neodpustil by jí.
„Ne,“ šeptala do tmy. „Tak to zůstane.“
Roky plynuly a Renata měla pocit, že kráčí po tenkém ledě. Stanislav si ničeho nevšiml, jen ho znepokojovala její odtažitost. Často vybuchla kvůli maličkostem, pak se zavírala v koupelně a se slzami ve tváři tiskla ručník k ústům, aby nebyla slyšet.
Matku nenáviděla. A přesto si stále častěji představovala, že někde žije holčička. Její dcera.
U Květoslavy a Oldřicha mezitím všechno dostalo nový smysl a jejich domov znovu naplnilo světlo i naděje, zatímco Rozálie rostla den za dnem před jejich očima.