„Na tom přece nezáleží,“ pronesla bez emocí. „Jsou si stejně podobné.“
Z porodnice si nakonec odvezla jen jednu holčičku. Stanislav jí dal jméno Ela Tkadlecová. Renata proti tomu nic nenamítala, i když v duchu by raději zvolila jméno Rozálie.
První dny po návratu domů se nesly ve znamení gratulací, květin a telefonátů. Příbuzní i známí posílali dárky a přáli štěstí. Postupně ale slavnostní nálada vystřídala každodenní realita – noční vstávání, přebalování, únava. Renata se ponořila do péče o dceru tak důkladně, až sama sebe přesvědčila, že to, co udělala, zůstane navždy skryté. Byla si jistá, že pravda nikdy nevyjde najevo.
Jenže v nemocnici pracovala její vzdálená příbuzná Ivana Petříčková.
Ivana byla už dlouhá léta sanitářkou. Nenápadná žena s laskavýma očima, která si všímala utrpení druhých víc než vlastního pohodlí.
Toho rána zaslechla útržek hovoru mezi zdravotnicemi.
„Zase tu máme odmítnuté dítě. Porodila dvojčata a jedno hned nechala tady,“ poznamenala porodní asistentka tlumeným hlasem.
„Nějaká problémová rodina?“ zeptala se kolegyně.
„Vůbec ne. Manžel, dokonce i syn. Prý by dvě děti finančně nezvládli. Ani slza jí neukápla.“
Ivana už chtěla odejít, když jí do uší padlo příjmení Kratochvílová.
„Kde jsou papíry Renaty Kratochvílové?“ nakoukla do místnosti vrchní sestra.
„Vzala si je primářka,“ zazněla odpověď.
Ivaně se zatočila hlava. To jméno znala až příliš dobře. Renata byla dcerou její sestřenice Květoslavy Kratochvílové.
Neváhala ani minutu a hned jí zavolala.
„Květo, raději si sedni. Musím ti říct něco vážného.“
A pak jí podrobně popsala, co se stalo.
Květoslava nejprve odmítala uvěřit.
„Jsi si jistá?“
„Naprosto. Dítě je zatím pořád tady. Za pár dní ji předají do ústavu.“
Květoslava neztrácela čas. Ještě ten den přišla do porodnice a pevně oznámila: „Jsem babička. Tu holčičku si vezmu.“
Rozběhl se kolotoč papírování, jednání se sociálními pracovníky i vysvětlování okolností. Po dvou dnech si odnášela v náručí drobné miminko. Pojmenovala ji Rozálie.
Květoslava neměla v životě mnoho radosti. Její manžel Oldřich Kratochvíl ji před lety opustil, když uvěřil pomluvám. Sbalil si věci během jediné noci a odešel. Jejich dceři bylo tehdy čtrnáct.
„Ty jsi nám zničila rodinu!“ křičela tehdy Renata na matku. „Vyhnala jsi ho! Nechci tě už nikdy vidět!“
Od těch dob spolu téměř nepromluvily ani slovo.