Rozálie byla klidná a vnímavá holčička, která jim každý den přinášela radost. Domem se znovu nesl dětský smích, na topení se sušily drobné ponožky a v kuchyni přibývaly hrníčky s kakaa. Květoslava s Oldřichem se nikdy nevraceli k tomu, co bylo. Minulost nechali ležet tam, kde se stala, a soustředili se jen na přítomné okamžiky.
Léta ubíhala. Matyáš nastoupil do školy, Ela mezitím povyrostla a těšila se, až se i ona stane školačkou. Renata však působila, jako by její život běžel odděleně od ostatních. Byla vyčerpaná, přecitlivělá, často podrážděná. Jako by mezi ní a světem stála neviditelná stěna.
V malé vesnici zatím Rozálie rostla obklopená láskou. Nejraději kreslila pastelkami u kuchyňského stolu, poslouchala dědečkovy příběhy a babiččiny tiché písně.
Jednoho dne se zeptala:
„Babičko, mám taky maminku?“
Květoslava ji pohladila po vlasech. „Ano, máš. Jen je daleko. Ale věř mi, nosí tě v srdci.“
Na jaře Květoslava tiše odešla ze světa – usnula a už se neprobudila. Oldřich zavolal Renatě.
„Maminka zemřela.“
„Rozumím. Přijedu,“ odpověděla stroze.
Cestou k rodnému domu cítila, že nastal okamžik, kterému se léta vyhýbala. Když vstoupili dovnitř, uprostřed pokoje seděla malá dívka s panenkou v náručí.
Renata se zastavila. Dívka zvedla oči. „Ty jsi moje maminka?“
Slova se jí zasekla v hrdle. Stanislav přistoupil blíž. „Ano. A já jsem tvůj tatínek. Přijeli jsme pro tebe.“
„Bez dědečka nikam nepůjdu,“ prohlásila pevně Rozálie.
Renatě podklesla kolena. Posadila se na zem a zašeptala: „Jak se jmenuješ?“
„Rozálie.“
To jméno kdysi sama vybrala pro své dítě. Vzlyk se jí vydral z hrudi. Holčička jí jemně setřela slzy. „Nebreč. Babička říkala, že nemáš plakat. Nechala ti dopis.“
Renata rozechvělými prsty otevřela obálku.
„Renatko, moje dítě. Nevím, zda mi dokážeš odpustit. Nechtěla jsem ti dceru vzít, jen jsem ji chránila, dokud nebudeš připravená. Věřila jsem, že jednou všechno pochopíš. Teď je čas, aby byla s tebou. Opatruj ji. Stanislav má dobré srdce, zvládnete to. Odcházím klidná, protože jste konečně spolu. Buďte šťastní. Maminka.“
Renata přitiskla Rozálii k sobě. „Pojedeme společně. I dědeček.“
Dívka přikývla.
A po mnoha letech si Renata dovolila uvěřit, že i zlomený život může dostat druhou šanci.