Kdykoli moje švagrová Karolína Kratochvílová zazvoní u dveří, mám pocit, že byl vyhlášen poplach a začíná evakuace. Nejprve se bytem přežene hlučná vlna jejího hlasu, vzápětí se do předsíně vlije těžká vůně přeslazeného parfému, po kterém by omdlely i moli z nejzazšího rohu skříně, a teprve potom se objeví ona sama — žena, jejíž ego zabírá víc prostoru než její obrovské SUV zaparkované napříč chodníkem. Hned za ní se přiřítí její doprovod, dcery Natálie Tomášeková a Kristýna Urbanová, jako malý dvůr následující rozjařenou císařovnu.
„Petro Čermáková, otevři náruč hostům!“ zahřměla Karolína místo pozdravu a hodila mi norkový kožich do rukou, jako bych byla luxusní věšák s vyhříváním. „Jsme jen na skok, sotva na dvě hodinky. Věra Janečeková říkala, že máte k čaji ten vyhlášený koláč.“
Moje tchyně, Věra Janečeková, vstoupila jako poslední. Pohybovala se s opatrností starožitné vázy z císařské sbírky, ačkoli ve skutečnosti připomínala spíš obyčejnou keramiku s prasklinou přesně tam, kde by mělo být svědomí.
„Je Karel doma?“ zeptala se bez jediného pohledu na mě, jako bych byla součástí nábytku.
„Karel Šimon opravuje písemky maturantům,“ odpověděla jsem klidně, zatímco jsem věšela kožich. „Platí u něj jednoduché pravidlo: dokud nedojde červené pero, do pracovny se nevstupuje.“
Můj muž, vystudovaný historik a přirozený velitel, seděl zavřený ve své pracovně. Studenti mu přezdívali ‚Ivan Hrozný v moderní verzi‘. Doma byl zosobněním pořádku a ticha. Dokázal jediným pozvednutím obočí zkrotit třicet puberťáků a pořádek považoval za hodnotu vyšší než státní rozpočet.
„Ale prosím tě, Petro,“ mávla rukou Karolína a prošla do kuchyně rovnou v botách. „Bratra přece nevyhodí. Holky, běžte strejdovi říct ahoj!“
Natálie a Kristýna, sedm a devět let, složené z osmdesáti procent cukru a zbytku čisté tvrdohlavosti, vystřelily směrem k pracovně.
„Stát,“ ozvalo se tiše.
Můj desetiletý syn David Vaněk stál v chodbě a v náručí svíral našeho ročního kocoura Josefa Malíře. David zdědil po otci klid i ten lehce ironický pohled člověka, kterého nic nerozhází. Josef, rezavý drzoun s bílými tlapkami, hleděl na návštěvu s výrazem naprosté hrůzy — pro něj to byla invaze barbarů.
„Táta pracuje,“ dodal David klidně.
Výprava se tedy přesunula do kuchyně. Karolína s tchyní obsadily nejpohodlnější místa, zatímco Natálie s Kristýnou okamžitě zahájily kontrolu stolu a sahaly po sušenkách neumytýma rukama.
Věra Janečeková je sledovala s dojetím, jaké mívají návštěvníci zoologické zahrady u výběhu s pandami.
„Jezte, zlatíčka, jen jezte,“ rozplývala se a přidávala jim porce koláče velké jako dlažební kostky. „Doma vás maminka určitě šidí.“
Karolína mezitím spustila tradiční litanii o svém těžkém životě, neschopném manželovi, katastrofální manikérce i o klimatické krizi. Poslouchala jsem jen napůl a automaticky oddělovala podstatné od balastu. Jako logopedka totiž nevnímám jen obsah, ale i formu projevu. Natálie syčela mezi zuby a Kristýna vyslovovala „r“ tak měkce, že by jí Francie bez váhání udělila občanství bez přijímacích zkoušek.