Když jsem se kdysi jen opatrně pokusila naznačit, že by drobná logopedická péče dívkám prospěla, Karolína Kratochvílová mě vždycky umlčela mávnutím ruky. „To je jejich kouzlo,“ prohlásila pokaždé neochvějně, jako by mluvila o módním doplňku, ne o řečové vadě.
Poklidné odpoledne však roztrhl prudký rachot z obýváku. Ukázalo se, že „kouzla“ se rozhodla zahrát si na honěnou a při své divoké trase smetla ze stolku hromadu Davidových knih.
„Ale prosím tě, o nic nejde!“ zareagovala tchyně bleskově, ještě než jsem stačila otevřít ústa. „Jsou to děti, potřebují pohyb.“
David, přivolaný hlukem, beze slova posbíral svazky ze země. Ke svým věcem se choval s až obřadnou pečlivostí.
„Dávejte si pozor,“ řekl tiše. „Je to encyklopedie.“
Karolína teatrálně protočila oči. „Proboha, Davide, ty jsi jak penzista před důchodem. Holky si jen hrají.“
A právě v tu chvíli Věra Janečeková konečně pronesla to, co jí zřejmě celou dobu leželo na jazyku. Upila čaje, přejela pohledem své čokoládou umatlané, rozjařené vnučky, potom Davida, který mezitím knihy pečlivě rovnal zpět, a důrazně pronesla:
„Karolíniny děti jsou vychované, živé, přirozené. A ten tvůj… je nějaký přidušený. Těžká povaha.“
V kuchyni by bylo slyšet spadnout špendlík. Dokonce i lednice jako by přestala hučet. David ztuhl. Pomalu se otočil k babičce a pak ke mně. V očích neměl slzy, jen tiché, bolestné: Opravdu jsem špatný?
Ve mně se zvedla ledová vlna vzteku. Ne výbušná, ale ta nebezpečně klidná, kdy člověk mluví zdvořile a o to přesněji míří.
„Věro Janečeková,“ usmála jsem se pouze rty, „obávám se, že zaměňujete pojem ‚vychovanost‘ s ‚bezbřehostí‘. Jsou to odlišné kategorie. Klidně vám k tomu půjčím slovník.“
„Petro, nech si ty svoje chytré řeči,“ skočila mi do toho Karolína. „Máma má pravdu. David sedí pořád jak puštík, sotva z něj dostaneš slovo. Zato moje holky jsou otevřené světu!“
„Otevřenost světu obvykle nezahrnuje utírání rukou do cizích záclon,“ poznamenala jsem klidně a kývla směrem k Natálii Tomášekové, která právě tohle s naprostou samozřejmostí prováděla.
Karolína zrudla, ale odpověď už nestihla. Z předsíně se ozval pronikavý výkřik – ne dětský, nýbrž zvířecí.
Všichni jsme vyběhli. Výjev byl jasný: Natálie a Kristýna Urbanová zahnaly Josefa Malíře do kouta. Kristýna ho držela za ocas, zatímco Natálie se mu snažila na hlavu nasadit panenkovskou čepičku. Kocour syčel a zmítal se, přesto drápy nechával zatažené.
„Okamžitě pryč!“ zahřměl David.
Nečekal na žádné domluvy. Rychle přistoupil, uchopil ruku sestřenice svírající ocas a rozhodným, ale neagresivním pohybem ji odtáhl stranou. Josef Malíř vystřelil z pasti jako šíp a zmizel pod vanou.
„Co si to dovoluješ?!“ zapištěla Natálie, přestože se jí sotva dotkl. Okamžitě se sesunula na podlahu a spustila divadlo hodné ochotnické scény. „Mami! On mě praštil!“
Karolína se na Davida vrhla jako dravec. „Zbláznil ses? Jak můžeš sahat na dítě? Jsi normální? Úplně po tom svém vyšinutém otci!“
„Nezvyšuj hlas na mého syna,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Jenže Karolínu už nic brzdit nemohlo.
„Tohle si nenechám líbit! Mami, viděla jsi to? To je tvoje výchova, Petro! Vychovala jsi násilníka!“
David stál bledý, ruce sevřené v pěst. Třásl se vzteky i ponížením, ale neutekl ani nesklopil oči. Pak se nadechl a pevným hlasem pronesl: „Trápily Josefa Malíře. To nedovolím.“