„Ubližovaly Josefovi Malířovi,“ odpověděl David bez zaváhání. „A to nedovolím.“
„To je jen zvíře!“ vybuchla Karolína Kratochvílová. „A tady jde o děti!“
V tu chvíli se otevřely dveře pracovny.
Na prahu stál Karel Šimon. Brýle na nose, košile domácí, ale pečlivě vyžehlená, jako by se chystal na důležité jednání, ne řešit hádku mezi dětmi. Působil dojmem člověka, kterého vyrušili od něčeho zásadního kvůli naprosté malichernosti. Nekřičel. Jen se rozhlédl. A to ticho, které s sebou přinesl, mělo větší sílu než jakýkoli křik. Karolína, ještě před okamžikem rozohněná jako sopka, najednou ztratila půdu pod nohama.
Karel si pomalu sundal brýle, otřel je o lem košile a znovu si je nasadil.
„Co se tu děje?“ zeptal se klidně. Jeho hlas byl rovný, bez jediného výkyvu.
„Karle!“ spustila okamžitě Věra Janečeková a přepnula do role ukřivděné matky. „Tvůj syn strčil do Natálie Tomášekové! Málem jí zlomil ruku! Přišly jsme jen na návštěvu a takhle nás tu přivítá…“
Karel se podíval na Natálii, která už neležela dramaticky na zemi, ale zvědavě si prohlížela jeho pantofle a zjevně zapomněla, že má plakat. Pak stočil pohled ke Karolíně, jejíž výraz stále připomínal rozlícenou trhovkyni. Nakonec se zadíval na Davida.
„Davide. Hlásení,“ pronesl stručně.
„Tahaly Josefa Malíře za ocas. Bolelo ho to. Sundal jsem jí ruku. Neuhodil jsem ji. Jen jsem ji odstrčil,“ odpověděl syn jasně a věcně.
„Lže!“ vyjekla Karolína.
Karel jen zvedl dlaň. Jediný pohyb – a místnost ztichla.
„Josefe,“ zavolal směrem k chodbě.
Z koupelny se opatrně vynořila rezavá hlava. Kocour s ušima přitisknutýma k lebce přeběhl drobnými krůčky ke svému pánovi. Karel se sklonil, prohlédl mu ocas a jemně ho pohladil. Josef tiše zamňoukal a otřel se mu o nohu.
Karel se narovnal. „Karolíno, vezmi děti.“
„Prosím?“ zůstala stát s otevřenými ústy. „Ještě jsme ani nedopily čaj…“
„Návštěva skončila. Oblékni je a odejděte.“
„Ty nás vyhazuješ? Vlastní sestru? Kvůli kočce?“ vydechla Věra Janečeková šokovaně. „Vždyť jsou to děti! Jen si hrály!“
Karel se na matku podíval pohledem, kterým obvykle umlčel studenta nepřipraveného na zkoušku.
„Mami,“ řekl tiše, až mě zamrazilo. „V tomhle domě platí jasná pravidla. Za prvé – slabším se neubližuje. Za druhé – nelže se. Tvoje vnučky porušily obě.“
„Ale Karle…“
„Ještě jsem nedomluvil,“ přerušil ji bez zvýšení hlasu. „Karolíno, tvoje děti se neumějí chovat. To je fakt. A ty jejich chování omlouváš. To je také fakt. Jenže tady rozhodují moje pravidla. Nikdo tu nebude říkat mému synovi, že je blázen. A nikdo tu nebude týrat moje zvíře.“
Karolína zůstala stát beze slova. Byla zvyklá na muže, kteří buď ustupují, nebo křičí. S takhle chladnou, klidnou autoritou se zřejmě ještě nesetkala.
„Petro, něco mu řekni!“ obrátila se zoufale Věra Janečeková ke mně.
Přistoupila jsem ke Karlovi a postavila se vedle něj. Rameno na rameno.
„Co bych měla říct, Věro Janečeková?“ pokrčila jsem rameny. „Karel má pravdu. A mimochodem – jako logoped musím dodat, že u děvčat pozoruji výrazné potíže s fonematickým sluchem i výslovností. To často souvisí s nedostatečně nastavenými hranicemi a absencí důsledné výchovy v rodině.“