„Nikdy jsme nikam nejeli,“ pokračovala Tereza Brňáková tiše, ale pevně. „Dovolenou trávíme pořád stejně – doma, mezi stejnými zdmi. Ani na houby nevyrazíme za město. A proč? Protože je to podle tebe zbytečný výdaj.“
„Protože si odkládáme peníze stranou,“ namítl Vlastimil Tkadlec. „Na budoucnost. Naši budoucnost.“
„Naši?“ pozvedla obočí. „Opravdu naši? Nebo spíš tvoji?“
„Dělám to přece pro vás,“ ohradil se.
„Pro nás?“ zopakovala vážně. „Máš tím na mysli mě a děti? Tak mi vysvětli, jak to tedy je. Patnáct let každý měsíc vezmeš svou výplatu i tu moji, pošleš je na účet a tvrdíš, že to děláš kvůli mně a dětem?“
„A pro koho jiného bych to dělal?“ vybuchl. „Víš vůbec, kolik už tam díky mně je?“
„Tam?“ podivila se znovu. „Možná máš něco našetřeno ty. Ale já žádný účet neviděla. Možná jsem jen nechápavá… Dobře. Udělejme to jednoduše. Dej mi peníze. Koupím sobě i dětem nové oblečení. Už patnáct let nosím věci, které jsem měla na sobě, když jsem si tě brala, a pak to, co mi po sobě odloží manželka tvého bratra. Děti na tom nejsou jinak – dědí všechno po starších bratrancích. A víš co ještě? Pronajmu si byt. Samostatný. Už nemám sílu bydlet u tvé matky.“
„Máma nám přenechala dva pokoje,“ odsekl Vlastimil. „Měla bys být ráda a nestěžovat si. A co se týče hadrů pro děti – proč utrácet za nesmysly? Když po bratrových klucích zůstávají věci, které jsou pořád použitelné.“
„A co já?“ zeptala se klidně. „Po kom mám nosit obnošené šaty já? Po jeho ženě?“
„Pro koho by ses chtěla parádit?“ ušklíbl se. „To je směšné. Je ti pětatřicet, jsi máma dvou dětí. Tohle už by tě mělo nechat chladnou.“
„Tak na co mám myslet?“ nenechala se odbýt.
„Na podstatu života,“ prohlásil slavnostně. „Existují důležitější věci než oblečení a všechny ty ženské hlouposti. Něco vyššího. Hodnoty, které mají skutečný význam.“
„O čem to mluvíš?“ nechápala.
„O vnitřním růstu člověka,“ vysvětloval. „Měla by ses povznést nad přízemní starosti kolem šatů, bytů a podobných maličkostí.“
„Aha,“ přikývla pomalu. „Tak proto držíš všechny peníze na svém účtu a nám nedáš ani korunu. Kvůli našemu šťastnému zítřku. Abychom duchovně vyspěli. Chápu to správně?“
„Protože vám se nedá nic svěřit!“ vykřikl. „Všechno byste hned utratily. A z čeho bychom žili, kdyby se něco stalo? Přemýšlela jsi o tom vůbec?“
„Z čeho bychom žili, kdyby se něco stalo?“ zopakovala pomalu. „To jsi řekl moc hezky, Vlastimile. Opravdu hezky. Jen mi řekni – kdy přesně začneme žít teď? Nebo snad už máme žít tak, jako by to tvoje ,kdyby se něco stalo‘ právě nastalo?“