„Copak opravdu nevidíš, že už teď žijeme, jako by to tvoje věčné ‚kdyby náhodou‘ dávno nastalo?“ dořekla ostře.
Vlastimil mlčel. Jen se na ni díval s potlačovaným hněvem, rty stažené do úzké čárky.
„Šetříš na úplných maličkostech,“ pokračovala Tereza Brňáková. „Na obyčejném mýdle, na toaletním papíru, dokonce i na papírových ubrouscích. Z práce si nosíš domů mýdla a krémy na ruce, co tam rozdávají zaměstnancům, jen abys nemusel koupit nové.“
„Každá koruna se počítá,“ odpověděl chladně. „Právě z drobností se skládají velké částky. Vyhazovat peníze za předražené hygienické věci je nesmysl.“
„Dobře,“ přikývla pomalu. „Tak mi aspoň řekni, jak dlouho to ještě má trvat. Deset let? Patnáct? Dvacet? Kolik roků chceš ještě hromadit peníze, než si dovolíme žít trochu důstojně? Třeba i s kvalitním toaletním papírem.“ Hořce se pousmála. „Je mi pětatřicet. A podle tebe zjevně ještě nenastal správný čas. Chápu to správně?“
Neodpověděl.
„Zkusím hádat,“ nevzdávala se. „Až mi bude čtyřicet? To už snad dostanu povolení začít žít?“
Ticho.
„Promiň, hloupá otázka,“ dodala s předstíranou vážností. „Čtyřicet je vlastně ještě mládí. To se přece nezačíná žít. Co padesát? V padesáti už smíme?“
Vlastimil zůstal nehnutý.
„Také brzy, viď?“ pokračovala klidně, až nepřirozeně klidně. „Padesát je riskantní věk. Co kdybychom si dopřáli lepší papír a tím přivolali katastrofu? To by se nám ty úspory mohly rozkutálet.“ Povzdechla si. „Tak tedy šedesát. V šedesáti už budeme mít na účtu krásnou sumu. A tehdy si konečně začneme užívat. Smím si pak koupit nové oblečení? Sobě i dětem?“
Ani tentokrát žádná reakce.
„Víš, co mě právě napadlo?“ Její hlas najednou ztratil ironii a zazněla v něm obava. „Co když se těch šedesáti vůbec nedožijeme? I to je přece možné. Jíme laciné věci, přecpáváme se, protože levné jídlo se dá koupit ve velkém. Víš proč se přejídáme? Protože kvalitní si nedovolíme. Tlačíme do sebe hromady toho nejhoršího. Nikdy tě nenapadlo, že nám to může zničit zdraví? Ale to není všechno. Všiml sis někdy, jak jsme oba neustále podráždění? Jak jsme bez nálady? S takovým rozpoložením se dlouho žít nedá.“
„Kdybychom se odstěhovali od mámy a začali si dopřávat, přestaneme spořit,“ namítl konečně Vlastimil.
„To máš pravdu,“ přikývla. „A právě proto od tebe odcházím. Už nechci žít jen pro čísla na účtu. Tebe baví střádat, mě to ubíjí. Já nechci čekat na život do důchodu.“
Vyděšeně se na ni podíval. „A z čeho chceš být? Jak to chceš zvládnout?“
„Nějak si poradím,“ odpověděla tiše, ale pevně. „Rozhodně ne hůř než teď.“