Můj manžel přede mě s úsměvem položil rozvodové papíry a klidně pronesl: „Buď přijmeš, že mám milenku, nebo se rozejdeme.“ Bez zaváhání jsem dokumenty podepsala. Radim Zelený zbledl. „Počkej… takhle jsem to nemyslel…“
Když ty listiny rozprostřel na jídelní stůl, usmíval se způsobem, který jsem u něj za dvanáct let manželství neznala. Právě u toho stolu jsme každé ráno snídali, plánovali dovolené i slavili jeho pracovní úspěchy. Teď u něj chladným hlasem oznámil, že si mám zvyknout na existenci jiné ženy, jinak podáme žádost o rozvod.
Ani se na mě nepodíval. Byl si jistý, že začnu prosit, vyjednávat nebo se zhroutím. Neudělala jsem nic z toho.
Jmenuji se Jana Kovářová, je mi třicet devět a celý život stavím na pevné sebekázni. Poslední měsíce jsem tušila, že mě podvádí – náhle ukončené hovory, služební cesty vždy před víkendem, cizí parfém na jeho košilích. Přesto by mě nenapadlo, že mi předloží rozvod jako ultimátum, aby si svou aféru oficiálně posvětil. Vzala jsem smlouvu do ruky, pečlivě prošla každý odstavec a bez nejmenšího zaváhání připojila svůj podpis.