To, na co jsem tehdy přišla, mělo jednou provždy vymazat jeho sebejistý úsměv. Hned v pondělí jsme se sešli v kanceláři Lucie Mlynářové. Radim Zelený dorazil se zpožděním, neupravený, s kruhy pod očima a bez obvyklé suverenity. Snažil se převzít iniciativu naučenými frázemi: že jde o omyl, že Karolína Janečeková byla jen přechodná epizoda, že mi nechtěl ublížit. Lucie ho však zastavila dřív, než se stačil nadechnout k dalšímu vysvětlení. Před něj položila výsledky auditu – podezřelé převody, soukromé výdaje hrazené z firemních peněz i smlouvu s Karolínou zaplacenou ze společných prostředků.
Radim viditelně zbledl. Lucie klidně dodala, že v případě potřeby bude tyto položky objasňovat před soudem. Mlčela jsem. Ticho bylo tentokrát mou výhodou. Postup jsme měli jasně daný: okamžité majetkové vypořádání a zmrazení účtů. Karolína mi mezitím poslala neurčitou zprávu, že nestála o potíže. Odpověděla jsem zdvořile, ale rázně – mezi námi není co řešit. Odpovědnost nese Radim a jeho rozhodnutí.
Jeho pověst se začala rozpadat. Kvůli nesrovnalostem ve výkazech přišel o významnou zakázku. Prosil mě o osobní schůzku. Souhlasila jsem a sešli jsme se v kavárně. Když dořekl své omluvy, podívala jsem se na něj a klidně pronesla: „Podepsala jsem ty papíry.“