Radim Zelený zbledl tak rychle, až mu to vymazalo obvyklou jistotu z tváře. „Počkej, tohle jsi špatně pochopila…“ vydechl nejistě. Už jsem ho neposlouchala. Zvedla jsem se, přehodila přes rameno kabelku a klidně oznámila, že od této chvíle budeme komunikovat výhradně prostřednictvím právníků. Tu noc jsem se domů nevrátila. Ubytovala jsem se v hotelu a ještě z postele otevřela jeho pracovní e‑mail. Procházela jsem bankovní výpisy, smlouvy i starou korespondenci. Radim příliš spoléhal na to, že je nedotknutelný.
Hned ráno jsem kontaktovala Lucii Mlynářovou, advokátku s pověstí neústupné profesionálky. Předložila jsem jí přehled dat, částek i názvů společností. Před lety jsme uzavřeli předmanželskou smlouvu, jenže společný majetek Radim spravoval přes firmu, kde jsem figurovala jako spoluzakladatelka. Byl přesvědčený, že do účetnictví nikdy nenahlédnu. Přepočítal se.
Ještě ten týden se v našem podnikatelském okruhu objevila jeho milenka Karolína Janečeková, náhle prezentovaná jako „externí konzultantka“. Příliš okaté, příliš uspěchané. Zatímco Radim tlačil na rychlé uzavření všeho, já systematicky shromažďovala podklady a iniciovala audit. Nešlo mi o pomstu, ale o férové vyrovnání.
V pátek mi volal desetkrát. Telefon jsem nechala bez odezvy. Ve dvacet hodin přišla zpráva: „Musíme si promluvit. Je něco, co ještě nevíš.“ Zhluboka jsem se nadechla a došlo mi, že se právě mění pravidla hry.