Můj manžel Radim Kovář mě vždy dokázal ohromit zvláštním druhem okázalé velkorysosti — a to především tehdy, když účet platila moje platební karta. Onoho sychravého večera na sklonku zimy se rozhodl zahrát si na dobrodince a obdarovat svou milovanou mladší sestru Ivetu Královou zájezdem do vyhlášeného letoviska. S patřičnou slavnostností jí přes náš kuchyňský stůl podal naditý bílý obálkový balíček. Háček byl ovšem v tom, že tlustý svazek korun uvnitř tvořily mé úspory určené na rekonstrukci bytu — a Radim k nim neměl žádné právo, ani teoretické, ani morální.
U stolu jsme seděli v plné rodinné sestavě. Já, Radim, jeho sestra Iveta, naše čtrnáctiletá dcera Tereza Bartošová a také Milena Hrubá, moje tchyně, žena s neoblomnou povahou a neochvějným přesvědčením o tom, co je správné a co už za hranou.
Radim se usadil do čela stolu, navlečený do svého nejlepšího šedého saka. Miloval podobné výjevy — chvíle, kdy mohl budit dojem důležitosti a vlastní výjimečnosti. Své ego opatroval s takovou péčí, jako by šlo o vzácný exponát, který tajně propašoval z muzea. S oblibou spojoval špičky prstů do stříšky, mluvil zastřeným, hlubokým hlasem a tvářil se, že právě řídí tok světových investic, přestože jeho skutečná moc v našem bytě končila u dálkového ovladače k televizi.
Kořeny jeho náhlé štědrosti sahaly do minulého týdne. Iveta tehdy rozpoutala v rodinném chatu menší melodrama. V dlouhých hlasových zprávách si stěžovala, že roky plynou, všichni „normální“ lidé létají k moři, zatímco ona dál sedí v kanceláři a sleduje cizí fotografie z pláží. Radim si nedokázal představit, že by si tetičky začaly šeptat, že starší bratr neumí své sestře pomoci. Jenže za jeho horlivostí se skrýval i praktičtější kalkul. Iveta mu mezi řečí naznačila, že na luxusních pobřežích se to hemží zámožnými svobodnými muži. Kdyby tam náhodou potkala milionáře a podařilo se jí výhodně vdát, nový příbuzný by jistě rád investoval do Radimových „přelomových“ projektů, které svět zatím nepochopil. Použít manželčiny peníze jako vstupní kapitál do sestřiny budoucí svatby se mu zjevně zdálo jako brilantní tah hodný zkušeného stratéga — a právě s tímto přesvědčením ten večer rozehrál svou velkolepou scénu.