…měla pocit, že se jí do žil po dlouhé době vrací život.
Ve stejný večer seděl Pavel Moravec u rodičů a sebevědomě vykládal:
„Tak už mám auto. Teď začnu šetřit na vlastní byt. Mami, měla jsi pravdu. A ten Kristýnin bychom pak mohli přepsat na mě.“
Marie Řezníková spokojeně přikyvovala. „Samozřejmě, Pavlíku. Chvíli s ní pobudeš, a kdyžtak si časem najdeš jinou. Mladší.“
Kristýna Kratochvílová o tom rozhovoru neměla tušení.
Domů dorazila až k ránu. Pavel už spal, na tváři blažený úsměv, jako by měl všechno dokonale pod kontrolou. Chvíli ho tiše pozorovala a pak si pro sebe zašeptala:
„Tenhle seriál je u konce.“
Ráno si sedla k notebooku a otevřela stránku s návrhem na rozvod. Vyplnila údaje, prsty se na okamžik zastavily nad klávesnicí. Nakonec formulář neodeslala. Rozhodla se, že mu to řekne do očí.
Večer přišel Pavel s bonboniérou, jako by chtěl zahladit neurčitý pocit viny.
„Ahoj, volal jsem ti včera…“
„Posaď se,“ přerušila ho klidně. „Musíme si promluvit.“
Znejistěl. „Děje se něco?“
„Ano. My dva se k sobě nehodíme. Máme jiné priority. Nehodlám financovat tvůj život, zatímco si budeš spořit na vlastní budoucnost.“
„To je kvůli té Mazdě?“
„Není to jen o autě. Jsou to účty, tvoje matka, tvůj přístup. Podávám žádost o rozvod.“
Zbledl. „Kvůli pár tisícům za energie? To myslíš vážně?“
Podívala se mu přímo do očí. „Ne kvůli nim. Kvůli tobě. Na sebe jsem se vždycky mohla spolehnout. Na tebe ne. Nech klíče na stole a rozmysli si, kde zaparkuješ svou Mazdu.“
Odešel bez dalšího slova.
Za dva týdny přišla obsílka – Pavel požadoval vypořádání majetku soudní cestou.
Kristýna však měla všechny dokumenty v pořádku: hypotéka, splátky, účtenky. Byt byl psaný výhradně na ni a soud to vzal v potaz. Nemovitost jí zůstala.
Auto, pořízené během manželství, se muselo prodat. Polovinu částky nakonec Pavel vyplatil své bývalé ženě.
Kristýna necítila radost, spíš tichou úlevu. Mohlo to skončit klidněji, pomyslela si. Ale nelitovala.
Udělala přesně to, co bylo správné.
A spravedlnost se tentokrát přiklonila na její stranu.