Jana Nováková pohlédla na hodinky na zápěstí – za dvacet minut jedenáct. Ještě dokončit poslední finanční výkaz, odpovědět investorům na e‑mail a konečně si bude moci na chvíli oddechnout. Sáhla po hrnku s dávno vychladlou kávou právě ve chvíli, kdy se ve dveřích její kanceláře objevila asistentka Tereza Dvořáková. Vypadala nesvá a téměř provinile.
„Paní Nováková, omlouvám se, ale přišel za vámi manžel. Říkala jsem mu, že máte jednání, jenže on…“
Víc už nestihla dodat. Dveře se rozrazily a dovnitř vtrhl Jakub Čermák. Obličej měl zrudlý, oči planuly vztekem. Jana se instinktivně zvedla od stolu.
„Jakube? Co se děje?“
„Co se děje?“ jeho hlas se rozléhal po celém patře tak, že nebylo pochyb, že ho slyší všichni. „Ty se ještě ptáš? Jak sis mohla dovolit zablokovat kartu mojí sestře? Chceš ji veřejně zostudit?“
Janě náhle ztuhly rysy. Přes skleněnou příčku zahlédla, jak se kolegové jeden po druhém otáčejí jejich směrem. Martin Procházka z finančního oddělení zůstal stát s telefonem u ucha, aniž by vnímal hovor. Nová stážistka na ně zírala s otevřenými ústy.
„Prosím tě, uklidni se,“ pronesla Jana tiše, ale pevně. „Pojďme do zasedačky a—“
„Nikde!“ skočil jí do řeči a rozhodil rukama. „Víš vůbec, čím si teď Petra prochází? Volala mi úplně hysterická! Stála v obchodě s plným vozíkem a pokladní jí před všemi oznámila, že karta nefunguje. Lidi za ní ve frontě, všichni na ni koukali!“
„Jakube…“
„Brečela! Říkala, že takové ponížení ještě nezažila. Došlo ti, co jsi způsobila?“
Jana na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a pak klidně, ale rozhodně řekla: „Půjdeme do zasedací místnosti. Hned.“
V jejím tónu bylo cosi, co ho přimělo zmlknout. Obešla stůl, jemně ho chytila za loket a vyvedla ven. Když míjeli zaskočenou Terezu, tiše ji požádala: „Přineste nám, prosím, vodu.“
Jakmile za nimi v zasedačce zapadly dveře a žaluzie zakryly výhled, Jakub začal přecházet sem a tam jako lev v kleci.
„Tak?“ vyštěkl. „Hodláš mi to vysvětlit?“
Jana se posadila na hranu stolu a zadívala se na něj. Kupodivu necítila vztek ani uraženost. Jen obrovskou únavu, která se jí usadila až v kostech.
„Tu kartu jsem Petře dala před třemi měsíci,“ začala pomalu. „Pamatuješ si, za jakých podmínek?“
„Říkala jsi, že jí chceš pomoct. To si pamatuju moc dobře,“ odsekl.
„Řekla jsem, že jí zřídím dodatkovou kartu ke svému účtu, aby mohla hradit nezbytné výdaje. Kroužky pro Tomáše, nájem, potraviny. Zdůraznila jsem ‚nezbytné‘. Vzpomínáš?“
Jakub se posadil, paže zkřížené na hrudi.
„A to taky dělala.“
Jana vzala telefon a otevřela bankovní aplikaci. „První měsíc ano. Podívej – červenec. Sportovní oddíl tři tisíce, supermarket sedm, energie pět, další nákup osm, lékárna tisíc. Všechno v pořádku.“
„No vidíš,“ nadechl se vítězoslavně.
„Počkej.“ Posunula seznam dál. „Srpen. Kroužky, potraviny, složenky… a tady? Luxusní butik – dvacet tři tisíc. Restaurace Terrazza – dvanáct. Kosmetický salon osm. Další restaurace, další obchod.“
Prstem přejela na další měsíc.
„Září podobné. Říjen ještě horší. Během dvou měsíců utratila přes dvě stě tisíc korun. A z toho sotva šedesát šlo na to, na čem jsme se domluvili.“
Jakub mlčky sledoval displej.
„Víš, kde byla dnes ráno, když karta ‚zničehonic‘ selhala?“ Jana otevřela poslední položku. „Zase v restauraci. Účet osmnáct tisíc. V jedenáct dopoledne. Ve všední den. To si dává takové snídaně, nebo snad nakupovala rohlíky pro Tomáše?“
„Možná… možná to byl pracovní oběd,“ zamumlal, ale hlas mu znejistěl.
„Pracovní?“ pozvedla obočí. „Nezaměstnaná žena, která už rok a půl údajně hledá práci?“
Vrátila telefon na stůl mezi ně.
„Nejvíc mě nebolí ty peníze,“ pokračovala tiše. „Můžu si dovolit vám pomoci. Bolí mě to, že mi lžeš. Každý večer jsi mi vyprávěl, jak je Petra na dně, že nemá na Tomášovy kroužky, na opravu bytu, ani na zimní bundu pro syna.“
Hrdlo se jí sevřelo.
„A přitom si za mé peníze dopřávala obědy v drahých restauracích. A podle částek rozhodně ne sama.“
„Chceš tím naznačit…?“ začal, ale nedokončil.
„Nic nenaznačuji. Jen pracuji s fakty. Osmnáct tisíc za oběd je minimálně pro tři lidi. V pracovní době. Těžko věřit, že šlo o pohovor.“
Jakub si promnul obličej dlaněmi. Jana si ho najednou prohlédla jinýma očima. Kdy tak zestárl? Stříbrné pramínky v tmavých vlasech, hlubší vrásky kolem úst, unavený pohled. Před rokem, když spolu leželi večer v posteli a plánovali budoucnost, vypadal jinak.
Před rokem byl celý jejich život jiný.
Tehdy pracovala jako řadová manažerka ve středně velké poradenské firmě. Plat byl slušný, ale nijak závratný. Jakub provozoval dva menší obchody s elektronikou. Nežili si přepychově, ale rozhodně si nemohli stěžovat.
Pak do společnosti vstoupil nový investor a rozjel rozsáhlou reorganizaci. Janě nabídli, aby převzala vedení nově vznikajícího oddělení. Nejprve ji ta představa vyděsila – odpovědnost byla obrovská a ona tehdy ještě netušila, jak zásadně jí tato nabídka převrátí život naruby.