Ta zátěž byla obrovská – ale odměna tomu odpovídala. Plat jí vzrostl na čtyřnásobek původní částky.
Jakub měl tehdy upřímnou radost. Otevřeli láhev šampaňského, poseděli dlouho do noci a spřádali plány do budoucna. Jana ho ujišťovala, že to zvládne, že všechno ustojí a jejich život se jen zlepší.
A skutečně to ustála. Každý den trávila v kanceláři dvanáct, někdy i čtrnáct hodin. Nosila si práci domů, usínala s notebookem na klíně. Únava se stala jejím stálým společníkem, ale výsledky byly nepopiratelné. Po třech měsících se nové oddělení dostalo do zisku a za půl roku se proměnilo v nejvýdělečnější část celé firmy.
Ve stejné době Jakub zavřel první obchod – prý slabé tržby, ekonomická nejistota. O pár měsíců později skončil i druhý. Tvrdil, že jen vyčkává na lepší příležitost, že hledá perspektivnější směr.
Jana nenamítala. Peněz bylo dost. Vlastně – jejích peněz. Byla tak pohlcená prací, že sotva vnímala plynutí času. Jakub se mezitím staral o domácnost. Vařil, uklízel, večer ji vítal teplou večeří.
Právě tehdy se začaly ozývat telefonáty od Petry Svobodové.
Zpočátku jen občas. Petra zůstala po rozvodu sama s osmiletým Tomášem. Bývalý manžel sice pravidelně posílal alimenty, ale sotva pokryly základní výdaje. Petra pracovala v obchodě s kosmetikou, jenže přišla nová vedoucí a krátce nato dostala výpověď.
„Představ si to,“ rozčiloval se Jakub, „ta nová si přivedla vlastní lidi a Petru bez milosti vyhodila. A odstupné? Směšné!“
Jana tehdy bez váhání navrhla pomoc. Poslala deset tisíc korun. Pak dalších deset k Tomášovým narozeninám. A potom znovu.
Telefonáty začaly přibývat. Petra volala Jakubovi každé dva, tři dny. Jednou potřebovali zaplatit kroužek, jindy energie, pak lékaře. Jakub s ní vedl dlouhé hovory a poté přicházel za Janou – zachmuřený, s provinilým výrazem.
„Jani… Petra by potřebovala ještě pět tisíc. Tomáš má nějaké výdaje ve škole…“
Jana většinou jen přikývla, otevřela bankovní aplikaci a částku odeslala. Neměla kapacitu řešit detaily. Čekala ji prezentace pro investory, dvousetstránková analýza, porady a telefonáty dlouho po setmění.
Domů se vracela vyčerpaná. Najedla se toho, co Jakub připravil, zkusila ještě chvíli pracovat a pak bezvládně usnula. Ráno vše začalo nanovo.
„Jani,“ oslovil ji jednou večer Jakub, když seděla u jídelního stolu a znovu se nořila do tabulek, „Petra volala.“
„Hm?“ zamumlala, aniž zvedla oči od obrazovky.
„Situace je prý složitá. Tomáš vyrostl z loňské školní uniformy, musí se zaplatit družina a ještě…“
Teprve tehdy zvedla hlavu. Jakub stál proti ní a nervózně mačkal utěrku v rukou.
„Jakube,“ vydechla unaveně, „za dva dny obhajuju projekt a skoro jsem nespala. Co kdybych k účtu vystavila další kartu na moje jméno a dala ji Petře? Ať si sama hradí jídlo, účty, Tomášovy aktivity. Bude to jednodušší. Ty nebudeš mezi námi prostředník.“
Jakubovi se rozzářily oči.
„Opravdu? Myslíš to vážně?“
„Ano. Jen jí prosím vysvětli, že je to na nezbytné výdaje. Potraviny, nájem, dítě. Nic víc.“
„Jasně, samozřejmě! To jí moc pomůže. Děkuju ti.“
Jana se vrátila k práci s pocitem, že tím věc uzavřela.
Druhý den kartu zařídila a předala ji Jakubovi. Limit nenastavila – považovala to za zbytečné. Petra je přece dospělá žena, nebude přehánět.
První měsíc bylo všechno v pořádku. Jana občas nahlédla do výpisu: supermarket, správa domu, sportovní klub. Logické položky.
Druhý měsíc kontrolu úplně vypustila. Firma právě získala velký tendr a pracovní tempo se ještě zrychlilo.
Pak přišel měsíc třetí.
„Víš, kde tehdy byla?“ zeptal se Jakub tiše a díval se do stolu.
Jana zavrtěla hlavou.
„Ne. A ani to vědět nepotřebuji. Není to moje starost. Ale že utrácela moje peníze v restauracích a buticích místo toho, aby je dala na jídlo pro syna – to už se mě týká.“
„Tomáš rozhodně nestrádá!“ ohradil se Jakub. „Viděl jsem je, mají všechno!“
„Za čí prostředky, Jakube?“ odpověděla vyčerpaně. „Moje. Alimenty – dvacet tisíc – jdou na hypotéku. Petra je bez práce rok a čtyři měsíce. Z čeho tedy žije?“
„Hledá si práci! Jen nechce vzít něco pod úroveň.“
„Nechce, nebo se jí nechce?“ naklonila se k němu. „Neříkám, že je špatná. Ale dala jsem jí kartu na základní potřeby. A ona si za to dopřává večeře v podnicích a nakupuje oblečení ve značkových obchodech.“
„A co je na tom?“ vybuchl Jakub. „Žena má přece vypadat dobře! Možná právě proto ji nikde nevezmou – protože nemá na reprezentativní oblečení!“
Jana se opřela do židle a dlouze si ho prohlížela.
„To myslíš vážně?“ pronesla klidně. „Přijde ti normální utrácet cizí peníze za luxus a pak si stěžovat na nedostatek?“
„Neměla jsi právo jí tu kartu zablokovat!“ zvýšil hlas. „Ani jsi ji nevarovala. Před lidmi to bylo trapné! Petra je teď úplně rozhozená a říká, že už nás nikdy o nic nepožádá!“
„To je v pořádku,“ odpověděla chladně Jana. „Přesně toho jsem chtěla dosáhnout.“
Mezi nimi se rozhostilo ticho tak hutné, až téměř bolelo. Jakub na ni zíral s očima dokořán a nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.