Jakub na ni dál zíral, jako by špatně slyšel.
„Co jsi to právě řekla?“ vydechl nakonec ochraptěle.
Jana Nováková pomalu vstala a přešla k velkému oknu. Pod nimi pulzovalo centrum města – proudy aut se sunuly křižovatkami, lidé s kelímky kávy pospíchali po chodnících, tramvaje cinkaly a mizely za rohem. Každý někam směřoval, každý řešil své starosti. Jen tady, za skleněnou stěnou zasedačky, se tiše rozpadalo manželství. A zvláštní bylo, že místo paniky cítila spíš úlevu.
„Jakube,“ začala tiše, aniž by se na něj otočila, „když jsme se brali, bylo mi čtyřiadvacet. Tobě sedmadvacet. Oba jsme měli práci, oba jsme něco vydělávali a oba jsme si malovali budoucnost. Vzpomínáš si?“
Neodpověděl.
„Teď je mi jednatřicet. Pracuju čtrnáct hodin denně. Nosím si úkoly domů, odpovídám na maily o půlnoci. S kamarádkami jsem se neviděla půl roku, protože prostě nestíhám. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla v kině. Spím sotva pár hodin, hlava mě bolí téměř pořád a bez prášků už nevydržím do večera.“
Otočila se k němu. Jakub seděl shrbený, čelo opřené o dlaně.
„A ty jsi už rok bez práce. To bych ještě dokázala přijmout, nemám problém rodinu živit. Ale místo abys mi byl oporou, poslouchám každý večer sáhodlouhé vyprávění o tom, co zase řeší Petra Svobodová. Místo aby ses podíval na podklady, které si přinesu domů, trávíš hodinu na telefonu s ní. A když se zhroutím únavou, neobejmeš mě – zeptáš se, jestli bych nemohla poslat další peníze.“
„Jano…“
„Nech mě domluvit.“ Vrátila se ke stolu a zvedla mobil. „Tu kartu jsem Petře nedala z velkorysosti. Dala jsem jí ji, protože jsem byla na pokraji sil. Neměla jsem energii každý večer poslouchat cizí potíže. Chtěla jsem to uzavřít jedním krokem. Myslela jsem, že to bude jednodušší. Nebylo.“
Znovu mu ukázala výpis z účtu.
„Podívej se na tuhle platbu. Restaurace, sedmnáctého září, sobota – třiadvacet tisíc korun. Ten den jsem měla klíčovou schůzku, připravovala jsem se na ni tři týdny. Prosila jsem tě, abys byl se mnou, abys mě podpořil. Řekl jsi, že musíš k Petře, protože má prý problém s internetem. Pamatuješ?“
Jakub přikývl, aniž zvedl hlavu.
„Ten den jsem byla sama. Na schůzce taky sama. Kontrakt jsem získala sama. A když jsem se večer vrátila domů, byt byl prázdný – ty jsi byl u ní až do noci. A ona si mezitím dopřávala večeři v luxusní restauraci. Za moje peníze.“
Jana si sedla naproti němu.
„A ještě něco. Třiadvacátého října, středa večer. Přišla jsem domů po naprosto šíleném dni. Odešel nám klíčový člověk z týmu, řešila jsem to do deseti. Víš, co jsi mi řekl hned ve dveřích?“
Mlčel.
„‚Petra volala, zase nemají na školku pro Tomáše. Pošli pět tisíc.‘ Ani pozdrav, ani otázka, jak se mám. Jen peníze pro sestru. A když jsem si později otevřela výpis, zjistila jsem, že ten samý den si koupila kozačky za osmadvacet tisíc v butiku v centru.“
Vzduch v místnosti ztěžkl. Za stěnou bylo slyšet tlumené zvonění telefonů a klepání do klávesnic. Běžný pracovní den pokračoval, jako by se nic nedělo. Jen tady se sedm let společného života drolilo na kusy.
„Nevěděl jsem o tom,“ pronesl Jakub zastřeným hlasem. „Přísahám, netušil jsem, že utrácí takhle. Mluvila jen o potížích, o tom, jak to má těžké…“
„A nikdy tě nenapadlo zjistit víc?“ Jana si promnula kořen nosu. „Ani jednou ses nezeptal, kam ty peníze mizí. Za tři měsíce z té karty odešlo dvě stě sedmdesát osm tisíc korun. Dvě stě sedmdesát osm! Na údajně nezbytné výdaje matky s dítětem. Nepřišlo ti to zvláštní?“
„Myslel jsem, že potraviny jsou drahé, energie… že potřebují něco do bytu…“
„Šedesát tisíc za potraviny za tři měsíce? Dvacet tisíc měsíčně pro dva lidi?“
Bezmocně pokrčil rameny. Jana se na něj zadívala a najednou měla jasno – věděl to. Možná ne přesné částky, ale hluboko uvnitř tušil, že Petra překračuje meze. Jen si to odmítal připustit. Nechtěl si zkazit vztah se sestrou. A teď už na tom nezáleželo.
„Kartu jsem zablokovala včera,“ řekla klidně. „Protože jsem zjistila, že během jediného týdne utratila padesát tisíc. Ani koruna za jídlo nebo nájem. Jen restaurace, taxi, nákupy. To byla poslední kapka.“
„Ale ona nevěděla, že to kontroluješ! Třeba si myslela…“
„Co si měla myslet?“ skočila mu do řeči. „Že cizí peníze jsou bezedné? Že rostou na stromě?“
Vstala a několika kroky přešla místnost.
„Víš, co mě bolí nejvíc? Ne ty částky. Ty vydělám znovu. Bolí mě, jak jste to oba brali jako samozřejmost. Jakmile mám vyšší plat, znamená to, že jsem povinna se postarat o všechny. Moje únava, moje nervy, můj čas – to nikoho nezajímá. Hlavní je, aby byla Petra spokojená.“
„To přece není pravda!“ ohradil se. „Nikdy jsem si nemyslel, že jsi povinná!“
„Opravdu? Tak proč ses mě za celý rok ani jednou nezeptal, jak to zvládám? Jestli toho na mě není moc?“
„Vždyť jsi říkala, že je všechno v pořádku!“
„Říkala,“ vydechla ostře. „Protože jsem tomu sama chtěla věřit. Protože jsem měla strach, že kdybych si začala stěžovat, ještě víc tě to srazí. Už tak jsi procházel těžkým obdobím, když se ti podnikání rozpadlo a ty jsi hledal, kam dál…“