…když se ti podnikání rozpadlo a ty jsi horečně hledal, kam se posunout dál. Nechtěla jsem ti přidělávat další starosti.“
Na okamžik se odmlčela, pak se vrátila ke stolu. Sáhla po lahvi s vodou, kterou před chvílí přinesla Tereza Dvořáková, a několika doušky si zvlhčila vyschlé hrdlo.
„A kam jsme se tím dostali?“ pokračovala už klidněji. „Výsledek je takový, že na všechno zůstávám sama. Sama vydělávám, sama řeším průšvihy, sama nesu odpovědnost. A ty… ty jen existuješ vedle mě. Jako podnájemník, kterého živím.“
„Jano, to přece není fér!“ ohradil se Jakub Čermák. „Vždyť se doma starám o všechno. Vařím, uklízím, peru.“
„Ano, to je pravda,“ přikývla. „Zvládáš domácnost. A víš co? Na to si můžu najmout pomoc. Hospodyňku, kuchaře, cokoliv. Zaplatím a je to vyřešené. Ale nikoho si nenajmu na to, aby stál při mně. Aby mě podržel, když je nejhůř, místo aby bránil někoho jiného.“
„Petra Svobodová není někdo cizí. Je to moje sestra!“
„To dobře vím. A právě proto jsem jí pomáhala. Jenže pomoc má své hranice. Tohle už nebyla pomoc, ale zneužívání. A ty jsi jí to umožnil.“
Jakub si zakryl obličej dlaněmi. Ramena se mu třásla. Jana Nováková ho pozorovala s podivným odstupem. Vzpomněla si, jak ho kdysi milovala, jak spolu plánovali budoucnost. Kde se to všechno rozplynulo?
„Co bude dál?“ zeptal se tiše, aniž by zvedl hlavu.
Ta otázka zůstala viset ve vzduchu. Jana si ji pokládala sama.
„Nevím,“ odpověděla po chvíli upřímně. „Potřebuju čas. Promyslet si nás dva. Ujasnit si, jestli takhle chci pokračovat.“
„Mluvíš o rozvodu?“ podíval se na ni zarudlýma očima.
„Teď nic neříkám definitivně. Ale takhle to zůstat nemůže. Něco se musí změnit.“
Podívala se na hodinky v telefonu. Za dvacet minut začíná porada. Musí se dát dohromady.
„Jakube, musím pracovat. Čeká mě jednání. Jeď domů.“
Pomalu přikývl a zvedl se ze židle.
„A co mám říct Petře?“ otočil se ještě u dveří.
Jana pokrčila rameny. „Pravdu. Že karta byla určená na nezbytné výdaje, ne na zábavu. A že tím to končí. Další peníze už nebudou.“
„Naštve se.“
„To je její volba.“
Zůstal stát ještě v prahu. „Jano… vážně jsem netušil, že je to tak vážné. A nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle.“
„Já vím,“ řekla tiše. „Jenže to nestačí.“
Když odešel, seděla ještě několik minut v zasedačce a dívala se z okna na rušnou ulici pod sebou. Pak se narovnala, upravila si halenku, lehce přepudrovala tvář a vrátila se do kanceláře.
Tereza Dvořáková na ni pohlédla provinile. „Jano Nováková, omlouvám se, nepodařilo se mi ho zastavit…“
„To je v pořádku, Terezo. Nic se neděje.“
„Nechcete čaj? Nebo kávu?“
Sekretářka byla viditelně nervózní. Jana zavrtěla hlavou. „Děkuji, vezmu si něco později. Kdo je dnes na poradě?“
„Finanční oddělení a právníci. Za patnáct minut začínáme.“
„Dobře. Připrav prosím složku k té akvizici.“
„Už je na vašem stole.“
Jana přikývla a vešla do své kanceláře. Posadila se, otevřela desky a snažila se začíst. Řádky se jí však rozplývaly před očima. Zavřela složku a opřela se do křesla.
Co teď? Rozvod? Možná. Pokus o záchranu manželství? I to je možnost. Jenže by to znamenalo, že se Jakub skutečně změní. Dokáže to? A chce vůbec?
Telefon zavibroval. Zpráva od Jakuba: „Promiň. Uvědomil jsem si to. Zkusme to napravit.“
Dlouho hleděla na displej. Nakonec mobil odložila do zásuvky stolu. Ne teď. Teď má práci. Osobní věci počkají.
Znovu otevřela dokumenty a přinutila se soustředit. Bod po bodu, odstavec po odstavci. Povinnosti nikam neutečou. A život také ne.
Ozvalo se zaklepání. Do místnosti vstoupil Martin Procházka z financí. „Jano Nováková, můžeme začít.“
„Ano,“ vstala, vzala složku i notebook. „Pojďme.“
Když procházela kolem zrcadla na chodbě, krátce se na sebe podívala. Upravená, klidná, profesionální. Nikdo by nepoznal, že se jí pod nohama otřásá svět.
Na svůj odraz se pousmála — s nádechem smutku i hořkosti. Zvládne to. Vždycky to zvládla.
A zvládne i teď.
Večer, když už se kanceláře téměř vyprázdnily a dole u vrátnice zůstal jen znuděný strážný, seděla Jana stále u počítače. Práce byla hotová, zprávy odeslané, čísla uzavřená. Přesto se jí nechtělo domů.
Vzala do ruky telefon. Tři zmeškané hovory od Jakuba, dvě nové zprávy.
„Měla jsi pravdu. Ve všem. Myslel jsem jen na sebe.“
„Chci to napravit. Dej mi šanci.“
Zamyslela se. Šanci… Možná. Ale ne hned. Nejdřív si musí odpovědět sama sobě — co vlastně chce, kým chce být a s kým má jít dál.
Napsala stručnou odpověď: „Promluvme si o víkendu. V klidu, bez emocí. Rozhodneme se, co dál.“
Zprávu odeslala, vypnula počítač a začala si balit věci.
Venku byl teplý podzimní večer. Město zářilo světly, z nedaleké kavárny zněla hudba, ve vzduchu se mísila vůně kávy a vlhkého listí. Jana pomalu kráčela k autu a zhluboka se nadechla.
Zvládne to. Ať už přijde cokoliv.
Protože celý život všechno unesla sama.
A unese i tohle.