Holčička se náhle probudila do tmy. V pokoji bylo úplné šero a ticho, které ji vyděsilo. Rozplakala se a roztřeseným hlasem zavolala:
„Mami, maminko, kde jsi?“
Vendula Jelínková vyskočila z postele téměř okamžitě. Spala lehce a na každý zvuk reagovala. Přiběhla ke dveřím dětského pokoje.
„Eliško, zlatíčko, jsem tady,“ zašeptala co nejněžněji.
„Běž pryč! Já volala mámu, ne tebe! Ty nejsi moje maminka!“ vykřikla Eliška Vacková a pláč zesílil.
Vendula se pokusila upravit přikrývku a podat jí plyšového medvídka, ale tím všechno jen zhoršila. Dívka začala křičet ještě hlasitěji:
„Nesahej na něj! Toho mi dala moje maminka! Táta tě stejně nemá rád! Moje máma si pro mě přijede a vyhodí tě!“
Vendule se sevřelo hrdlo. Tiše vyšla z pokoje – a sotva zavřela dveře, pláč utichl.
Nebyla to první taková noc. Dcera jejího manžela ji odmítala přijmout, ať se snažila sebevíc.
„Co se děje?“ ozval se rozespalý hlas Matěje Malíře.
„Nechtěla jsem tě budit,“ odpověděla tiše. „Eliška plakala. Teplotu nemá. Vyhnala mě, jako vždycky.“
Matěj ji objal kolem ramen. „Netráp se, Maruško. Ona svou maminku strašně miluje.“
Miluje – spíš ji bezmezně obdivuje. Přitom Karolína Tichá se jí sotva věnovala. Eliška si klidně sedla na zem a jen sledovala, jak se líčí a převléká. Stačilo jí být poblíž.
Když Karolína odešla s Alešem Moudrým do jiného města, Eliška na ni dlouho čekala. Věřila, že si pro ni přijde. Před odjezdem jí totiž matka bez přemýšlení řekla, že až se zabydlí, vezmou si ji k sobě. Už druhým rokem dívka žije v tomhle očekávání. Čeká a věří.
„Matěji, tolik bych si přála, aby byla šťastná a netrápila se. Co mám dělat?“ zeptala se Vendula bezradně.
„Vidím, jak se k ní chováš,“ odpověděl a pevně ji stiskl. „Dej tomu čas. Nezmění se to hned, ale jednou ano.“
Ráno Vendula připravila snídani – nadýchanou omeletu, chléb se sýrem a hrnek kakaa. Sobě a manželovi uvařila kávu. Zavolala do chodby:
„Eliško, pojď, musíš se chystat do školy. Tatínek tě doprovodí.“
„Jupí, půjde se mnou táta!“ zaradovala se dívka.
Do omelety jen párkrát píchla vidličkou, ohrnula nos. „Maminka ji dělala lepší.“
„Nepamatuju si, že by nám někdy dělala omeletu,“ ohradil se Matěj.
„Ty si nepamatuješ vůbec nic! Zapomněl jsi i na mámu!“ odsekla a talíř odstrčila.
„Eliško, vždyť jsi skoro nic nesnědla,“ zavolala za ní Vendula.
„Tati, počkám na tebe venku,“ pronesla chladně a zmizela ze dveří.
Matěj si všiml slz v očích své ženy. „Je jí teprve osm. Neber si to k srdci. Promluvím si s ní.“
„Raději ne,“ zavrtěla hlavou Vendula. „Jen by si myslela, že stojíš na mé straně a že je proti nám sama.“
„Možná máš pravdu. Tak já běžím.“
Když odešli, sklidila nádobí a nedotčenou omeletu vyhodila do koše. Opravdu ji bude Eliška odmítat napořád?
Kvůli ní si dokonce zatím netroufla na vlastní dítě, aby v dívce nevyvolala žárlivost. Možná měla její maminka pravdu – snažíš se zbytečně, nikdy tě nepřijme, jen si zkomplikuješ život.
Vendula se však narovnala. Nemá cenu se litovat. Čas všechno obrousí – a snad i v jejich domě jednou zavládne klid.