Vendule se podlomil hlas. Do očí jí vhrkly slzy a nedokázala je zastavit. Emoce se v ní mísily a přelévaly – čeká dítě… a Eliška ji přijala. Tolik radosti najednou snad ani neuměla unést.
„A je už maličký?“ vyptávala se Eliška dychtivě, vyšvihla se na postel a zkoumavě si prohlížela její bříško. „A kdy mu půjdeme koupit oblečení? A postýlku? A kočárek taky, viď?“
Držela Vendulu pevně za ruku, jako by se bála, že jí to štěstí uteče.
Vendula se usmála skrz slzy. „Nejdřív pořídíme něco tobě, princezno. Na miminko je ještě čas, souhlasíš?“
„Tak jo!“ přikývla rozhodně.
Pak se k ní znovu přitulila a tiše se rozplakala do jejího ramene.
O pár dní později Matěj oznámil, že se u nich zastaví Karolína s Alešem. Eliška jen pokrčila rameny.
„A proč? Zapomněla si tu něco?“
„Ne, chtějí ti něco říct,“ odpověděl Matěj překvapeně.
„Aha,“ kývla holčička a hned se otočila k Vendule. „Půjdeme ven? Říkala jsi, že čerstvý vzduch je pro mě i pro brášku důležitý. Vždyť tam chudák sedí v bříšku a určitě je mu tam dusno!“
Všichni se rozesmáli. Eliška si teatrálně založila ruce. „Jen se smějte! Já to všechno povím Šimonkovi!“
„Šimonkovi?“ zvedl obočí Matěj. „To nezní špatně. Šimon Matějů… Šimonek… Kdo s tím přišel?“
„No přece já!“ odfrkla si hrdě. „Jsem starší sestra, tak mám právo vybírat jméno.“
Karolína vystoupila z auta v elegantním kabátě, jako by přijela na módní přehlídku. Aleš zůstal za volantem a ona držela v ruce tašku z luxusního butiku.
„Eliško! Podívej, co jsem ti přivezla,“ spustila místo pozdravu. „A co to máš na sobě? To už se dávno nenosí. A ty tváře… někdo tě tu asi pěkně vykrmil.“
Zasmála se, jako by šlo o žert. „Ale to nevadí, všechno spravíme. Poslouchej, zlatíčko, s Alešem odjíždíme. Dostal pracovní nabídku v zahraničí. Jakmile se tam zabydlíme, vezmeme si tě k sobě. Máš radost?“
Eliška na ni hleděla dlouze, skoro nevěřícně. Tašku s dárkem položila na zem a pomalu ustoupila blíž k Matějovi a Vendule.
Promluvila klidně, až nezvykle dospěle: „Jsi hezká, mami. A máš hezké auto. Klidně jeď. Já zůstanu tady – s tátou, s Vendulou a s bráškou.“
Vzápětí se jí však rozechvěl hlas. Bylo jí teprve devět.
„Jeď pryč! Stejně už jsi cizí! Pro nás všechny jsi cizí! Já za tebou nepřijedu!“ vykřikla zoufale a zabořila tvář do Vendulina kabátu.
Karolína si ji přeměřila chladným pohledem. „Takže sis ji pěkně získala, co?“ utrousila pohrdavě.
„Je ještě dítě,“ řekl tiše, ale pevně Matěj. „Jestli chceš odjet, jeď. Třeba tě jednou sama vyhledá.“
Objal obě své dívky – tu malou i tu, která pod srdcem nosila nový život. Společně se otočili a zamířili domů. Nikdo z nich se už neohlédl.