Matyáš Havelka si Radima Kratochvíla zprotivil hned při prvním setkání. Vlastně to bylo ještě horší – v tu chvíli k němu pocítil opravdovou nenávist. Toho večera si ho Tereza Malá zavolala do obýváku. Nervózně si mnula prsty, jako by hledala odvahu, a pak tiše pronesla:
„Matyáši, tohle je Radim Kratochvíl. Pracujeme spolu… a rozhodli jsme se, že budeme bydlet společně.“
Osmiletý chlapec se zamračil. Nechápal. Jak to myslí – bydlet společně? Ten cizí chlap má být najednou součástí jejich domova?
„A táta?“ vyhrkl ostře a střelil pohledem po mámě, pak po muži stojícím nejistě u dveří.
„Matyáši, prosím, nezačínej,“ zvýšila Tereza hlas, protože ji přemáhaly emoce.
„Táta se vrátí! Určitě se vrátí! My tě nepotřebujeme!“ vykřikl na Radima. Oči se mu zalily slzami a rozběhl se do svého pokoje, kde sebou praštil na postel.
Tereza si k němu přisedla. Hladila ho po vlasech i po zádech a mluvila klidně, téměř šeptem. „Kolikrát jsem ti vysvětlovala, že nás tvůj táta opustil? Odešel ode mě i od tebe. Už se nevrátí. Nikdy. Radim je hodný člověk. Uvidíš, že se o nás postará. Časem si na sebe zvyknete.“
Matyáš však ležel čelem ke zdi a odmítal se otočit. Neposlouchal. Nevěřil jí ani slovo. Táta přece často odjížděl na dlouhé cesty se svým velkým kamionem, ale vždycky se vracel. Přijel rozesmátý, s dárky, a už od brány volal: „Tak kde jste? Podívejte, kdo je doma!“ Matyáš mu běžel naproti s rozpřaženýma rukama a vyzvídal, co mu přivezl tentokrát.
Naposledy se ale před odjezdem v kuchyni dlouho dohadoval s mámou. Matyáš si pamatoval, jak Tereza potlačovala pláč a táta opakoval: „Terezo, nedělej scény. Věděla jsi, že mám rodinu. Musím myslet i na ně.“ Bylo mu tehdy šest. Nechápal, proč maminka pláče, když mluví o rodině – vždyť rodina jsou přece oni dva. Jaká jiná rodina by ještě mohla existovat?
Usínal s těžkou hlavou. Ráno už byl táta pryč. „Kdy přijede?“ ptal se maminky, která ten den jen mlčky chodila po bytě a často si povzdechla. Když mu oznámila, že se nevrátí, že má jinou ženu a další děti a že oni pro něj už nic neznamenají, odmítl tomu uvěřit. Křičel, že lže. Byl přesvědčený, že ho táta miluje a že se určitě objeví u dveří jako vždycky.
Čekal dlouhé měsíce. Marně. Když se znovu ptal, Tereza ho umlčovala podrážděným syknutím. A teď se v jejich bytě objevil Radim Kratochvíl.
Dveře do pokoje zůstaly pootevřené, takže Matyáš slyšel tlumený rozhovor z kuchyně.
„Terezo, možná jsme na to šli moc rychle. Měli jsme ho připravit,“ řekl Radim opatrně.
„Zvykne si. Uvidíš, že ano,“ odpověděla rázně.
Ráno seděl Radim s nimi u stolu, jako by tam patřil odjakživa. Pochvaloval si míchaná vajíčka se slaninou, jako by šlo o slavnostní pokrm. Tereza se na něj usmívala a dolévala mu čaj.
„Matyáši, co kdybych tě hodil do školy? Můžeš si na chvilku sednout za volant,“ navrhl Radim přátelsky.
„Dojdu sám,“ utrousil chlapec bez pohledu na něj.
I táta ho kdysi nechával sedět za volantem kamionu. Motor byl vypnutý, auto stálo na místě, ale Matyáš si představoval, že řídí přes hory a dálky až za obzor. To mu stačilo. Od Radima nic nechtěl. Ani svezení, ani řeči.
Radim jeho odmítnutí přijal bez námitek. Tereza ho za drzost neokřikla. Matyáš byl zvyklý chodit do školy sám – maminka vstávala brzy, protože pracovala v závodě v sousedním městě a každé ráno spěchala na autobus, aby stihla směnu.