Maminka pracovala v továrně v nedalekém městě. Každé ráno vybíhala z domu téměř v poklusu, kabát si oblékala už na schodech a ze dveří ještě volala: „Matyáši, vstávej! Snídani máš na stole!“ Společně si sedli k jídlu jen o víkendech, kdy nebylo kam spěchat.
Přestože byl na Radima nabroušený, zvědavost v něm hlodala. Jakým autem vlastně jezdí? Představoval si oprýskanou starou škodovku podobnou té, kterou měl děda Bohumil Konečný od sousedů – tu vytáhl z garáže sotva jednou za měsíc, když jel na velký trh do města. Jenže Radimovo auto bylo úplně jiné. Lesklý stříbrný vůz se na slunci třpytil, jako by právě sjel z výrobní linky. Tereza do něj nasedla a než zavřela dveře, zamávala synovi. Radim krátce zatroubil na pozdrav.
Matyáš ruku nezvedl. Jen si přitáhl batoh pevněji k rameni, zamračil se a vykročil opačným směrem. O pár domů dál už na něj čekal Kryštof Benda, rozvalený na lavičce jako obvykle.
„Tak to tě lituju,“ protáhl Kryštof a podrbal se ve vlasech. To gesto dělal pokaždé, když přišla řeč na dospělé chlapy v domě. „Teď tě začne vychovávat.“
Kryštofův nevlastní otec, Luboš Rýdl, s nimi bydlel už několik let. Byl věčně podrážděný, často si přihnul a na Kryštofa křičel kvůli maličkostem. Občas přiletěl i pohlavek, ať byl důvod jakýkoli. Kryštofova máma se syna nezastávala. Sama si s mužem ráda dala skleničku a tvrdila, že chlap přece ví nejlíp, jak má z kluka vyrůst pořádný muž.
Ta představa Matyáše zneklidnila. Co když je Radim stejný? Zamyšleně kopl do kamínku na cestě. Jeho maminka nepila, byla laskavá a usměvavá. Jen když přišla řeč na tátu, stáhl se jí obličej do smutné linky.
Obavy se však postupně rozplynuly. Radim se alkoholu ani nedotkl. Po práci i o víkendech bylo z dvora slyšet pískání – to si při práci pohvizdoval. Neustále něco spravoval, přitloukával, natíral nebo montoval. Dům pod jeho rukama viditelně ožíval. Plot dostal nový nátěr, uvolněná dlažba zmizela, vrata už nevrzala.
Matyáše pokaždé zavolal, aby mu podal kladivo nebo přidržel prkno.
„Nemám zájem,“ odbyl ho kluk a odcházel, ale pak se potají vracel a z povzdálí sledoval, jak Radim pracuje. Šlo mu to lehce, jako by přesně věděl, co dělá.
Z trucu mu Matyáš občas schoval hřebíky nebo odnesl šroubovák jinam. Čekal, kdy přijde výbuch. Jenže Radim se místo toho pousmál a polohlasem pronesl: „Skřítku domácí, hraj si, ale pak vrať, co sis půjčil.“ Mrkl přitom směrem k Matyášovi a bez řečí sáhl po jiném nářadí. A vždycky si poradil.
U večeře se pravidelně zajímal o školu. Ptával se, co probírali, jestli není potřeba s něčím pomoct.
„V pohodě. Zvládnu to,“ odpovídal Matyáš stručně a díval se do talíře.
Byl zvyklý učit se sám. Věděl, že maminka bývá po směně vyčerpaná a doma má ještě spoustu práce. Teď sice měla času o něco víc, ale když ho zvala, aby si spolu četli nebo se dívali na televizi, odmítal. Pořád v něm hlodala křivda – měl pocit, že tátu zradila.
Jedno odpoledne se s Kryštofem zapletli do rvačky s páťáky. Začalo to hloupou poznámkou, skončilo pár strkanci. Nakonec si podali ruce, jako by se nic nestalo, jenže Matyáš si odnesl monokl pod okem.
Radim si modřiny všiml hned.
„Nechceš o tom mluvit? Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se vážně, bez obvyklého úsměvu.
„Nic od vás nepotřebuju,“ odsekl Matyáš, odstrčil talíř a odešel do svého pokoje dřív, než dojedl.
Z kuchyně ještě zaslechl, jak Tereza tiše poznamenala, že kluci se přece perou pořád a že na tom nejspíš není nic vážného.