Už třetí rok po sobě se jeho vlastní otec ani neukázal. A když ještě přijížděl, bývalo to sotva na den či dva. Objímal ho jen tak zběžně mezi dveřmi, vtiskl mu do ruky nějakou drobnost a tím to končilo. Na nic se neptal, o školu ani o to, co Matyáš prožívá, se nikdy nezajímal. Najedl se, občas si přihnul a z kuchyně se dlouho ozýval jeho hlasitý smích, zatímco máma kolem něj kmitala. Jednou mu vyprávěla, že v kuchyni spadla police. Jen se ušklíbl a prohodil, že se to spraví samo. Nespravil. Máma pak zatloukala hřebíky sama a police visela nakřivo, dokud ji nedal do pořádku Radim Kratochvíl.
Matyáš se zastavil uprostřed cesty. Hlavou mu běžely vzpomínky a najednou mu cosi křuplo pod podrážkou. Až teď si uvědomil, že místo aby šel přes most, zkrátil si cestu po staré zimní stezce přes řeku na kraji vesnice. V zimě se tudy chodilo běžně, jenže teď už bylo jaro. Led dávno ztratil pevnost a místy tmavl vodou. Věděl to. Jen se zamyslel víc, než měl. Srdce mu prudce bušilo. Opatrně se chtěl vrátit, ale pod nohama se ozvalo hlasité zapraskání…
Radim Kratochvíl nakoukl večer před spaním do Matyášova pokoje. Poslední dny byl kluk neklidný, uzavíral se do sebe, a i když se Radim snažil najít k němu cestu, nebylo to jednoduché. Tentokrát však pokoj zel prázdnotou. Zmizel i školní batoh, na zemi leželo rozházené oblečení. Radimovi došlo, co se stalo. Bez váhání popadl bundu a vyběhl k autu.
Nejdřív zastavil u Kryštofa Bendy, ale tam Matyáš nebyl. Čas ubíhal. Lesík za vsí sice nebyl velký, jen úzký pás stromů, přesto se tam mohlo přihodit cokoliv. Když přijížděl k mostu, zahlédl v dálce na řece tmavou postavu. Prudce zabrzdil a vyběhl ven.
„Strejdo Radime!“ zazněl vyděšený výkřik. V tom okamžiku se pod chlapcem prolomil led a Matyáš zmizel pod hladinou.
Voda byla ledová jako v zimě. Oblečení nasáklo během vteřiny a táhlo ho dolů. Z posledních sil se však zachytil okraje ledu a vystrčil hlavu nad hladinu. Viděl, jak se k němu Radim rychle blíží.
„Vydrž, chlapče, drž se!“ volal k němu. Matyáš svíral kluzký okraj, prsty necítil, ale nepouštěl. „Už je to dobré, mám tě.“
Blíž ke břehu už Radim dosáhl nohama na dno. Pevně ho objal a spěchal s ním k autu. Třesoucí se kluk se k němu tiskl a teprve teď mu docházelo, že je po všem. Opravdu po všem.
„Tati…“ zachraptěl a zabořil tvář do jeho ramene.
Doma ho Radim svlékl z mokrých šatů, energicky mu promnul tělo, aby se prohřál, a podal mu horký čaj. Zabaleného do deky si ho posadil vedle sebe.
„Jestli něco kazím, promiň,“ řekl tiše. „Nikdy jsem děti neměl. Učím se za pochodu. Ale tvoji mámu miluju. A tebe taky.“
Matyáš cítil, jak se mu svírá hrdlo. Jak mohl tak dlouho pochybovat? Radim pro něj nebyl žádný strejda. Byl to táta. Ten opravdový.
„Máma by se lekla,“ zamumlal.
Radim ho pohladil po už suchých vlasech. „Tak jí o tom nemusíme říkat. Nemá se zbytečně trápit.“
Matyáš usnul ještě dřív, než dopil čaj, s lehkým úsměvem na rtech.
Když se Tereza Malá vrátila z nemocnice nečekaně dřív, zůstala stát ve dveřích jako přimrazená. Na podlaze v obýváku seděli Matyáš s Radimem a skládali stavebnici.
„Ne, tati, tenhle dílek patří jinam. Zkus ten modrý,“ radil zaujatě Matyáš.
„Máš pravdu, synku. Teď už to opravdu vypadá jako loď,“ zasmál se Radim.
Tereza se opřela o futra a tiše se usmála. Konečně mezi nimi zavládl klid. A večer jim u stolu oznámí ještě jednu novinu – lékaři jí potvrdili, že čekají holčičku.