Z kuchyně k němu ještě doléhal tlumený hlas Terezy, ale Radim nepolevoval.
„Jestli to byla obyčejná potyčka mezi dvěma kluky, budiž. Člověk se musí naučit postavit sám za sebe,“ uvažoval nahlas. „Jenže co když to nebylo fér? Co když má ve třídě potíže a někdo mu ubližuje?“ Odmlčel se. „Už tak to teď nemá jednoduché… kvůli nám. Kdyby se něco podobného opakovalo, zkusím si večer promluvit s jeho třídním. Nenápadně. Třeba nám něco uniká.“
Tereza tiše přikývla. Matyáš seděl za dveřmi svého pokoje a v duchu se rozčiloval. Tak prý ochránce! O žádného nestál. Všechno si zvládne vyřídit sám.
Druhý den ráno ho přepadl dětinský nápad. Když Radim odešel na chvíli z kuchyně, Matyáš mu nenápadně vsypal do hrnku místo cukru sůl. Věděl, že Radim pije čaj zásadně bez cukru, takže si záměnu hned všimne. Ať ví, že tady není vítaný. Ať pochopí, že o jeho starost nikdo nestojí.
Radim skutečně po prvním doušku zpozorněl. Jen na okamžik. Beze slova obsah hrnku vylil do dřezu a zalil si nový.
„Vychladl,“ poznamenal klidně k překvapené Tereze, jako by se nic nestalo.
Matyáše tím odzbrojil víc než jakákoli hádka. Zkoušel pak ještě další drobné naschvály – schoval mu klíče, přehodil program v televizi, rozházel nářadí v dílně. Radim se ale nikdy nerozčílil. Neobviňoval, nekřičel. Co šlo, opravil. Co opravit nešlo, nad tím jen mávl rukou. A pokaždé se tvářil, jako by věřil, že to jednou přejde.
Podzim se překulil do zimy, zima ustoupila jaru. Jednoho odpoledne se Matyáš vrátil ze školy a doma bylo nezvykle ticho. Čas ubíhal a Tereza s Radimem nikde. Když už se v něm začínala zvedat úzkost, zahlédl za oknem kužely světel. Přijelo auto. Vystoupil ale jen Radim.
„Kde je máma?“ vyhrkl Matyáš hned ve dveřích.
Radim si k němu sedl ke stolu. „Hlavně klid. Maminka je v nemocnici a pár dní tam zůstane. Zvládneme to tu spolu.“
„Co se stalo?“ sevřel se mu žaludek.
„Nic hrozného,“ odpověděl opatrně. „Jen… brzy z tebe bude starší brácha. Máma musí víc odpočívat.“
Ta slova na něj dopadla jako těžký kámen. Nejprve si do domu přivedla Radima. A teď ještě další dítě? Vlastní, jejich společné. A on? Kam se poděje on? Najednou měl pocit, že pro něj nezůstalo místo. Rozhodnutí přišlo rychle a tvrdě – odejde. Prostě zmizí.
Zatímco Radim ohříval večeři a snažil se navázat obyčejnou řeč o škole, Matyáš už v hlavě spřádal plán. Když se setmělo a dům utichl, sbalil do batohu pár věcí – mikinu, baterku, nějaké drobnosti – a tiše vyklouzl ven.
Vykročil do tmavých ulic vesnice. Představoval si, jak se máma vrátí domů a zjistí, že je pryč. Určitě ji to zamrzí. Možná si konečně uvědomí, co způsobila.
Jenže s každým krokem se mu myšlenky začaly měnit. Radim vlastně nebyl špatný chlap. Dal dům do pořádku, bral ho na ryby, tahal ho do lesa na houby, dokonce ho přizval k opravě auta, jako by věřil, že tomu Matyáš rozumí. A na Vánoce mu pořídil obrovský vrtulník na dálkové ovládání. Takový by máma určitě nevybrala – vrtulníky ji nikdy nezajímaly a stál spoustu peněz. Na Ježíška už si přece dávno nehrál.
Navíc se máma poslední dobou častěji smála a večer nevypadala tak vyčerpaně jako dřív. A táta… na toho si teď vzpomněl úplně jinak než kdy předtím.