Přesto si v duchu opakovala jediné – ona a Matěj se milují. To přece něco znamená. A pokud by to jednou zašlo příliš daleko… snad by opravdu bylo řešením, aby Eliška nějaký čas pobývala u své maminky, když po tom tolik touží.
Jenže ještě téhož večera přišel prudký zlom. Elišce náhle vystoupala teplota. Tváře jí hořely, oči měla skelné a najednou působila tak křehce a bezbranně, až to Vendule sevřelo srdce. Ležela tiše pod dekou, bez obvyklých jedovatých poznámek, a dokonce se nebránila, když jí Vendula přikládala na čelo chladivý obklad a jemně jí přejížděla rukou po vlasech.
Poslušně vypila i teplé mléko s medem, aniž by se ušklíbla.
Když se večer vrátil Matěj a spatřil, jak se Vendula sklání nad postelí jeho dcery, dojatě je obě objal.
„Moje holky,“ vydechl tiše. „Mám vás strašně rád.“
A Eliška tentokrát neodsekla vůbec nic.
Když konečně usnula, schoulená do klubíčka a objímající polštář, připadala Vendule ještě menší než obvykle. Vlhké pramínky vlasů se jí lepily na rozpálené čelo, tvářičky jako by během jediného dne pohubly. Byla to pořád jen malá holka.
Vendula to nevydržela. Naklonila se a lehce ji políbila na hebkou tvář. Konečky prstů jí pohladila po vlasech. Eliška se ve spánku spokojeně zavrtěla a sotva slyšitelně zamumlala:
„Maminko…“
Vendula strnula. Rychle stáhla ruku a po špičkách vyšla z pokoje. Ať se hlavně uzdraví, přála si v duchu.
Takovou Elišku ještě nepoznala. Bez vzdoru, bez ostnů. A v té chvíli ji zaplavila silná touha obejmout ji a chránit. Vždycky si přála mít dceru.
Ráno se však všechno vrátilo do starých kolejí. Teplota klesla a s ní zmizela i včerejší křehkost. Eliška ji přivítala vyzývavým úsměvem.
„To tvoje hnusné mléko s medem už pít nebudu! A s tím mokrým hadrem na mě už nechoď. Léčit neumíš, nikdy jsi žádné děti neměla!“
Vendula polkla odpověď, která se jí drala na jazyk. Mohla jí říct, že se o svou o jedenáct let mladší sestru starala téměř jako o vlastní, že s ní proseděla noci při horečkách. Jenže by to vyznělo jako omlouvání.
„Hlavně že je ti líp,“ odpověděla klidně. „Kdybys dostala hlad, uvařila jsem kuřecí vývar a udělala topinky.“
Otočila se a odešla.
„Ty svoje topinky si nech!“ křikla za ní Eliška. Vendula předstírala, že neslyší. Naštěstí měla práci rozvrženou na krátký a dlouhý týden – ještě dva dny s ní zůstane doma, a kdyby bylo potřeba, přijede Matějova maminka.
Nemoc se protáhla na celé dva týdny. Eliška si babičce stěžovala, že je na ni Vendula zlá, že ji nemá ráda, protože se podobá své skutečné mamince, a že je jí doma těžko.
„Babi, nemohla bych bydlet u tebe?“ žadonila.
„O prázdninách klidně,“ odpověděla rozvážně starší paní. „Odtud bys to do školy měla moc daleko.“ K Vendule se chovala laskavě, přestože nebyla Eliščinou matkou.
Když pak lékařka kontrolovala Eliščino hrdlo a zapisovala potvrzení do školy, zeptala se: „To je maminka?“
„To není moje máma, jen ji poslali, aby šla se mnou!“ prohlásila Eliška hlasitě a vítězoslavně pohlédla na Vendulu.
Venku je ovanul svěží vzduch.
„Eliško, je tak krásně. Nepůjdeme se projít? Můžeme se stavit v obchodě. Minule jsi mluvila o nových kalhotách…“
„Nechci nikam s tebou,“ zamračila se. „Stejně mi nekoupíš nic hezkého jako mamka. Pojedu radši s tátou.“