Na zastávce bylo příjemně, slunce hřálo a kolem proudili lidé s dobrou náladou. Vendula se ještě jednou nadechla a zkusila to znovu, smířlivěji.
„Co kdybys to aspoň vyzkoušela? Nemusíme nic kupovat. Třeba ti něco padne do oka,“ navrhla tiše.
Eliška couvla o krok, bradu vzdorovitě vysunutou. „Nechci,“ odsekla tvrdohlavě.
V tu chvíli se ozval ostrý zvuk motoru. Po chodníku se mezi lidmi prosmýkl motorkář, zřejmě si chtěl zkrátit cestu kolem kolony aut. Mířil přímo jejich směrem. Vendule zatrnulo. Instinktivně přitáhla Elišku k sobě a nastavila před ni vlastní tělo. Motorka je minula jen o vlásek, ale Vendula při tom ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla na zem.
Stroj zmizel v dálce, aniž by zastavil. Vendula zůstala sedět na chodníku, kolena ji pálila a tváře jí hořely studem. Lidé se ohlíželi. Připadala si směšná. A hlavně před Eliškou.
Samozřejmě. Nikdy nebude jako její maminka. Ne tak upravená, ne tak půvabná, zkrátka jiná ve všem.
Punčocháče měla roztržené, na koleni se jí objevila krvavá oděrka. Oprášila si kabát a s nuceným úsměvem vstala. „Půjdeme domů, jak sis přála. Vidíš, jaké jsem nemehlo,“ hlesla a odvrátila tvář, aby nebylo vidět, jak se jí do očí derou slzy. Zase něco pokazila.
„Bolí to?“
Nejdřív si ani neuvědomila, že otázka patří jí. Otočila se. Eliška na ni hleděla úplně jinak než před chvílí.
„Je ti to hodně?“ zopakovala tiše.
Pak jí malá dlaň sklouzla do té Venduliny. Teplá, drobná. „Drž se mě,“ dodala vážně.
Vendule se sevřelo hrdlo. „Děkuju,“ zašeptala a stiskla jí ruku. Domů už šly pomalu, vedle sebe.
K večeru se ale ozvalo nepříjemné pnutí v podbřišku. Nejprve tomu nevěnovala pozornost – pád přece nebyl tak hrozný. Jenže bolest sílila.
Když se Matěj Malíř vrátil z práce, zarazil se. Vendula ležela v ložnici a z obýváku se linula vůně vařených těstovin.
„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně.
„Hned přijdu,“ snažila se zvednout.
„Tati!“ ozvala se Eliška pyšně z kuchyně. „Uvařila jsem makarony s masem! A víš co? Vendula mě dneska zachránila před motorkou. Spadla a rozbila si koleno.“
V noci se však stav zhoršil natolik, že musela přijet sanitka.
Do nemocnice pak jela Eliška s tátou. Na chodbě mluvil Matěj tlumeně s lékařem, ale holčičím uším nic neuniklo.
„Nemusíte mít obavy. Těhotenství se podařilo udržet,“ vysvětloval doktor klidně.
„Těhotenství?“ vydechl Matěj.
„Je to teprve začátek, i vaše žena byla překvapená. Necháme si ji tu pár dní na pozorování, aby bylo všechno v pořádku.“
Miminko.
Eliška si představila maličké děťátko schované v břiše. Muselo se strašně polekat, když Vendula spadla, protože ji chránila.
Tak statečná… a laskavá.
Potichu pootevřela dveře pokoje. Vendula ležela na lůžku, tvář bledší než obvykle, ale vlasy jí rámovaly obličej jemně a krásně.
„Eliško? To jsi ty?“ usmála se, jakmile ji spatřila. „Mám takovou radost, že jsi přišla. Chyběla jsi mi.“
Elišce se náhle zdály její dolíčky ve tvářích jako z pohádky. Táta se přece nemohl mýlit. Je hodná.
Bez váhání vběhla dovnitř a pevně Vendulu objala kolem krku.