„Kdy přesně jsem měla tvé sestře slíbit, že jí dám svůj zlatý náramek? Jestli mi ho nevrátí, Radime, klidně na ni podám trestní oznámení. Ať ho začne hledat a okamžitě mi ho přinese zpátky!“ vybuchla Veronika Mlynářová ve chvíli, kdy se manžel pokusil Irenu Navrátilovou omlouvat.
Celé to začalo před třemi dny. Irena přijela na víkend na jejich chatu, aby si po delší době užili společný čas. Nic výjimečného – grilování na zahradě, dlouhé rozhovory pod pergolou, pár skleniček vína. Veronika byla vlastně ráda, že švagrová dorazila. Od té doby, co se přestěhovala do jiného města, se vídaly jen zřídka.
Ten večer si Veronika vzala svůj oblíbený zlatý náramek zdobený smaragdy. Byl to dar od její zesnulé maminky k osmnáctinám. Precizní šperkařská práce, jemně proplétaný řetízek a drobné kameny, které se třpytily v teplém světle lampy na stole.
„Verunko, ten je nádherný!“ obdivovala Irena, sotva si šperku všimla. „Můžu si ho prohlédnout zblízka?“
Veronika si náramek sundala a bez váhání jí ho podala. Irena ho otáčela v prstech, zkoumala detaily a dokonce si ho navlékla na zápěstí.
„Sluší ti,“ pousmála se Veronika. „Maminka vždycky říkala, že takové věci by měly zůstat v rodině a dědit se po ženské linii. Třeba ho jednou dostane moje dcera.“
„Jistě, rodinné šperky jsou posvátné,“ přitakala rychle Irena a vrátila náramek zpět.
Když návštěva odjela, Veronika jako obvykle uklidila všechny šperky do své dřevěné šperkovnice. Byl to její zaběhnutý zvyk. Náramek položila do sametového výřezu vedle ostatních cenností.
Jenže včera ráno tam nebyl.
Prohledala celý byt. Otevřela každou zásuvku, prohlédla kapsy všech kabátů i kalhot, vytáhla prádlo z koše a nakonec dokonce odsunula pračku, jestli náhodou nesklouzl mezi špinavé oblečení. Bez výsledku.
Nakonec vytočila Irenino číslo. Chtěla se jen zeptat, jestli si nevšimla, kam ho mohla odložit. Žádné obvinění, jen obyčejná otázka mezi příbuznými.
„Ahoj, Ireno, dojela jsi v pořádku?“ začala klidně.
„Ahoj, Veru! Jasně, všechno bez problémů. Díky za krásný víkend,“ odpověděla Irena svým obvyklým energickým tónem.
„Mám na tebe trochu zvláštní dotaz. Ten zlatý náramek, co jsem ti v sobotu ukazovala… Neviděla jsi náhodou, kam jsem ho pak dala? Nemůžu ho nikde najít.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Příliš dlouhé.
„Náramek? Jaký náramek?“ ozvalo se nakonec.
„No přece ten po mamince. Se smaragdy. Měla jsi ho na ruce.“
„Aha, ten. Ano, byl krásný. Ale netuším, kam jsi ho položila. Možná zůstal v koupelně? Nebo na lince v kuchyni?“
„Prohledala jsem úplně všechno. Říkala jsem si, jestli sis něčeho nevšimla…“ Veronika se stále snažila najít rozumné vysvětlení.
„Ne, bohužel. Snad ho objevíš, byla by to škoda. Promiň, musím končit, v práci je toho nad hlavu. Ozveme se!“
Hovor skončil tak rychle, že si Veronika ani nestačila srovnat myšlenky.
Pomalu položila telefon na stůl a uvědomila si, že něco nehraje. Člověk, který nic neskrývá, by se vyptával, nabídl pomoc, projevil by zájem. Irena však spěchala, jako by se chtěla tématu zbavit.
Obvinit člena rodiny z krádeže? To znělo přehnaně. Irena má slušnou práci, vydělává dost. Proč by riskovala kvůli cizímu šperku?
Veronika však celou noc nezamhouřila oči. V hlavě si znovu a znovu přehrávala každý detail sobotního večera. Když se nad ránem rozednilo, měla jasno. Náramek vzala Irena. Jiná možnost prostě neexistovala.
Radim Kovář se z pracovní cesty vrátil až večer. Veronika ho přivítala v předsíni s nehybným výrazem.
„Ahoj, lásko! Jak ses měla? Jaký byl víkend s Irenou?“ objal ji, ale ona zůstala strnulá.
„Tvoje sestra mi ukradla náramek,“ pronesla bez okolků.
Radim se odtáhl a nevěřícně na ni zíral. „Prosím? O čem to mluvíš?“
„O tom zlatém po mamince. Se smaragdy. Nemám ho. A byla tady jen ona.“
„Veroniko, to přeháníš. Krádež? Nemohla jsi ho někam založit?“
„Nezaložila! V sobotu večer jsem ho dala do šperkovnice. V pondělí zmizel. Nikdo jiný tu nebyl.“
Radim si promnul obličej, očividně otřesený. „To je přece Irena… moje sestra. Ta by něco takového nikdy neudělala. Má vlastních šperků dost.“
„Tak jí zavolej,“ vyzvala ho pevně. „Teď hned. A dej hlasitý odposlech. Ať vysvětlí, kde je můj náramek.“
„Nemůžu ji obviňovat bez důkazů! Jsme rodina.“
Veronika se na něj zadívala tak ostře, až instinktivně couvl. „A já ti snad rodina nejsem?“