Radim po krátkém zaváhání skutečně stiskl tlačítko hlasitého odposlechu.
„Ireno, slyšíš Veroniku?“ zeptal se nejistě.
„Slyším,“ odpověděla a v jejím hlase už nebyla předchozí útočnost, spíš ostražitost.
„Tak to prosím zopakuj,“ vyzvala ji Veronika klidně, až mrazivě. „Co jsi říkala o ‚cizí ženské‘?“
„Já… tak jsem to nemyslela… byla jsem rozrušená…“
„Ne. Řekla jsi přesně to, co si myslíš,“ přerušila ji Veronika. „Jsem pro tebe někdo cizí. A proto sis zřejmě usoudila, že si můžeš bez dovolení vzít moji věc. Tak ti teď ta ‚cizí ženská‘ ukáže, jak nepříjemná umí být.“
„Nic jsem ti nevzala! Radime, řekni jí přece něco!“
Radim polkl. „Ireno, nemohla by ses doma ještě jednou podívat? Třeba se ti ten náramek omylem dostal do kabelky…“
„Já žádný váš náramek nemám!“ vykřikla. „Klidně mi přijeďte prohledat byt!“
„Výborně,“ reagovala Veronika bez zaváhání. „Zítra dorazím i s policistou. A pokud se u tebe najde, nebudeš jen zlodějka, ale i lhářka.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Dlouhé, těžké, výmluvnější než jakákoli slova.
„Ireno?“ oslovil ji Radim opatrně. „Jsi tam?“
„Já… potřebuju si to promyslet,“ zamumlala konečně.
„Co přesně chceš promýšlet?“ nedala se Veronika. „Jak vysvětlíš, že se můj náramek objeví u tebe doma? Nebo jak vymyslíš další historku?“
„Přestaň!“ vybuchla Irena. „Už mě ponižuješ dost! Dobře, vzala jsem si ho! Ano! Ale nebyla to krádež! Jen jsem si ho půjčila! Myslela jsem, že ti to nebude vadit… jsme přece rodina…“
„Rodina si bere věci bez svolení?“ opáčila Veronika. Překvapilo ji, jaký pocit úlevy jí projel tělem. Pravda konečně zazněla.
„Nepůjčila jsem si ho na prodej!“ bránila se Irena. „Chtěla jsem ho mít pár dní na sobě a pak ti ho vrátit. A vy jste z toho hned udělali drama!“
„Kde je teď?“ zeptala se Veronika věcně, bez zájmu o omluvy.
„Já… ztratila jsem ho. Byla jsem na oslavě u kamarádky. Bylo tam plno lidí, někdo do mě strčil a zapínání se asi rozepnulo…“
„Takže shrnuto,“ řekla Veronika pomalu, „vzala sis bez dovolení šperk za sto tisíc korun. A přišla jsi o něj.“
„Byla to nehoda! Nechtěla jsem to!“ hlas na druhé straně se třásl. „Seženu stejný, slibuju! Jen to neřeš s policií.“
„Kolik času potřebuješ?“ zeptala se Veronika stručně.
„Nevím… měsíc… možná dva. Takový náramek se nedá koupit kdekoliv.“
„Máš sedm dní,“ oznámila jí pevně. „Buď mi předáš totožný kus, nebo sto tisíc korun jako náhradu. To je jeho reálná cena.“
„Sto tisíc?! To snad nemyslíš vážně!“ vyjekla Irena. „Zbláznila ses?“
„Ne. Jen odmítám nést následky za tvoje rozhodnutí. Ty sis usmyslela, že si můžeš bez ptaní brát cizí věci. Teď za to zaplatíš.“
„Radime!“ obrátila se Irena zoufale k bratrovi. „Tohle je tvoje manželka! Měla by tě respektovat!“
Veronika k němu pomalu otočila hlavu. V očích měla takový chlad, že Radim mimoděk ustoupil o krok.
„Respektovat?“ zopakovala tiše. „Radime, rád bys se k tomu vyjádřil?“
Cítil se zahnaný do kouta. Ať by řekl cokoli, někoho ztratí. Zvolil cestu nejmenšího odporu.
„Já… nevím. Nemohli bychom to vyřešit nějak rozumně? Třeba splátkami? Irena to přece neudělala schválně…“
„Splátky za odcizenou věc,“ pronesla Veronika pomalu. „Uvědomuješ si vůbec, co říkáš?“
„Nechci přijít ani o tebe, ani o sestru!“ vyhrkl. „Musíme z toho najít nějaké východisko.“
„A vybrat si neumíš?“ zeptala se ho přímo.
„Proč bych měl volit mezi vámi? Nestačí to prostě urovnat po dobrém?“
„Tvoje sestra mi vzala šperk za sto tisíc korun. Ztratila ho. Lhala mi. A nazvala mě cizí ženskou. A ty mluvíš o tom, že se to dá uhladit?“
„Ale přiznala se přece!“
„Protože už neměla jinou možnost,“ odsekla Veronika. „Kdyby ti někdo odcizil auto a pak řekl, že ho vlastně jen chtěl projet, také bys mluvil o upřímné lítosti?“
Radim sklopil oči. Věděl, že má pravdu. Jenže uznat to nahlas by znamenalo postavit se proti vlastní sestře.
„Co po mně vlastně chceš?“ zeptal se tiše. „Abych se jí zřekl?“
„Chci, abys stál při mně,“ odpověděla bez váhání. „Jsem tvoje žena. A ty místo toho kryješ někoho, kdo mě okradl.“
„Ireno, jsi tam?“ obrátil se znovu k telefonu.
„Jsem,“ ozvalo se mezi vzlyky. „Radime, chápu to. Peníze vrátím. Jen mi dejte čas. Aspoň měsíc.“
„Týden,“ zopakovala Veronika neústupně. „Sedm dní. Ani o hodinu víc. A teď tenhle rodinný sněm končí.“