„Radime, nezbláznila jsem se,“ pokračovala Veronika klidně, ale každé slovo bylo tvrdé jako kámen. „Přesně si pamatuju, kam jsem ten náramek v sobotu večer uložila. A jsem si naprosto jistá, že kromě tvé sestry u nás nikdo nebyl. Z toho si snad dokážeš vyvodit závěr.“
Radim ještě dlouhé minuty přešlapoval po obýváku, přejížděl si rukou po šíji a zjevně bojoval sám se sebou. Nakonec si povzdechl, vzal telefon a vytočil číslo na Irenu. Zapnul hlasitý odposlech.
„Radime! Ahoj! Co se děje?“ rozezněl se bytem její veselý hlas.
„Ahoj, Ireno. Máme tady… problém,“ začal nejistě. „Veronika nemůže najít svůj zlatý náramek. Ten, co sis v sobotu prohlížela. Nezůstalo to náhodou u tebe?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Krátké, ale výmluvné. Veronika v tu chvíli věděla, že přijde zapírání.
„Náramek? Jo, ten si vybavuju. Proč? Ztratil se?“ zaznělo opatrně.
„Neztratil. Zmizel,“ vstoupila do hovoru Veronika. „Ireno, vrať mi ho.“
„Prosím? To snad nemyslíš vážně! Z čeho mě to obviňuješ? Nic jsem si nevzala!“ vyjela Irena okamžitě.
„Tak kde tedy je?“ nedala se Veronika. „Zmizel hned po tvé návštěvě. Nikdo jiný tu nebyl.“
„Jak to mám vědět? Třeba sis ho někam založila a teď si nepamatuješ kam! To je absurdní!“
„Absurdní je, že hledáš výmluvy. Fakta jsou jednoduchá,“ odvětila Veronika chladně. „Byla jsi tu jen ty. Náramek po tvém odchodu zmizel. To není náhoda.“
„Radime, ty mlčíš? Tvoje žena mě právě označila za zlodějku!“ rozčilovala se Irena.
Radim bezradně těkal pohledem mezi telefonem a manželkou. „Ireno… nemohlo se stát, že sis ho třeba jen půjčila? Hrozně se ti líbil. Třeba sis ho chtěla doma ještě prohlédnout…“
„Takže i ty si myslíš, že kradu?“ vyprskla.
„Nikdo nic netvrdí,“ ujala se slova Veronika. „Chci jen zpátky to, co mi patří. Dávám ti dvě možnosti – do dvou dnů ho vrátíš, nebo pořídíš stejný kus. Jinak to oznámím policii.“
„Policii? Kvůli jednomu náramku? Ty ses vážně zbláznila!“ křikla Irena.
„Mám účtenku i znalecký posudek kvůli pojištění,“ odpověděla Veronika pevně. „A Radim může potvrdit, že sis ho zkoušela. Takže si dobře rozmysli, co uděláš.“
Ozvalo se jen prudké ukončení hovoru. Radim pomalu položil telefon na stůl a zadíval se na ženu.
„Muselo to dojít až sem? Je to moje sestra…“
„A já jsem kdo?“ opáčila tiše, ale neústupně. „Vzala mi něco, co pro mě mělo obrovskou hodnotu. Památku na maminku. A ty pořád váháš.“
„Já jen nechci roztržku v rodině,“ bránil se. „Kdyby ho opravdu měla, tak… tak jí koupíme jiný a bude klid.“
Veronika na něj nevěřícně zírala. „Slyšíš se? Ona něco vezme mně a já jí mám ještě něco pořizovat?“
„Možná si myslela, že jí ho chceš dát… Vždycky jste spolu dobře vycházely…“
„Kdy jsem kdy řekla, že jí daruju svůj zlatý náramek?“ vybuchla. „Jestli se mi do dvou dnů nevrátí, podám trestní oznámení. A to myslím vážně.“
„Nedalo by se to vyřešit nějak… mezi námi?“ zkusil to naposledy.
„Mezi námi? Tvoje sestra se neozvala jako rodina, když mi lezla do šperkovnice. A ty se nechováš jako manžel, když ji kryješ,“ odsekla.
Radim se sesunul na pohovku a schoval tvář do dlaní. „Co teď? Jak máme fungovat dál? Je to moje krev…“
„Moje krev to není,“ řekla Veronika tvrdě. „A po tomhle s ní nechci mít nic společného. Teď jde o to, jestli si vybereš mě, nebo ji.“
V tom se telefon znovu rozdrnčel. Irena. Radim hovor přijal.
„Radime, celou noc jsem nespala,“ ozval se uplakaný hlas. „Jak si o mně může Veronika něco takového myslet? Nic jsem nevzala! Možná si to někam založila a teď to svádí na mě.“
Radim si povzdechl. „Ireno… opravdu sis ho nevzala? Ani omylem? Třeba sis ho chtěla doma ještě jednou prohlédnout a zapomněla jsi to říct?“
„Takže mi taky nevěříš?“ vykřikla. „Jsem tvoje sestra! Známe se od dětství! A tahle… tahle cizí ženská přijde do rodiny a začne nás rozhádávat!“
Veronika stála opodál a každé slovo se do ní zařezávalo. Cizí ženská. Po pěti letech manželství. Po tom, co Ireně pomáhala hledat práci, poslouchala ji po rozvodu a podporovala ji, kdykoli bylo potřeba.
„Radime, dej to na hlasitý odposlech,“ řekla klidně.
„Proč?“ podivil se.
„Udělej to. Ať tvoje sestra zopakuje přede mnou to, co právě řekla.“