Kateřina se pomalu otočila. Už se nedívala ani do dřezu, ani na protější zeď. Její oči, tvrdé a chladné jako čepel, kterou před chvílí odložila, se zabodly přímo do Mileny Pražákové. Petra si ani nevšimla – jako by v místnosti vůbec nebyl, jako kus nábytku, který nepřitahuje pozornost. Všechen nahromaděný vztek, měsíce potlačovaných křivd a let mlčení se v ní stáhly do jediného bodu.
„Paní Pražáková, teď vám něco řeknu. A vy mě budete opravdu pozorně poslouchat,“ pronesla klidně. Její hlas byl tichý, vyrovnaný, bez jediné známky rozechvění. Právě ta vyrovnanost však působila hrozivěji než jakýkoli křik.
„A co mi chceš vykládat?“ odsekla tchyně. „Radši ty poslouchej mě a uč se, jak se má správně starat o mého Péťu, protože jestli ne—“
„Já nejsem náhradní maminka pro vašeho čtyřicetiletého syna,“ skočila jí do řeči Kateřina. „A pokud se vám nelíbí, jak spolu s manželem žijeme, klidně si ho vezměte zpátky. Můžete si spolu znovu připomínat, jak správně prát jeho ponožky a smažit mu řízky.“
Řekla to věcně, téměř suše. Každé slovo oddělila přesně a chladně, jako by krájela další zeleninu na prkénku. V kuchyni se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet monotónní bzučení staré lednice. Mileně Pražákové se postupně změnil výraz. Z tváře jí zmizela maska laskavé, obětavé matky a nahradil ji uražený, majetnický škleb. Rty se jí stáhly do úzké čárky a v očích jí zajiskřilo.
„Ty… ty si dovoluješ až moc!“ zasyčela a hlas jí přeskočil do protivného jekotu. „Petře, slyšíš ji? Takovým tónem mluví s tvou matkou! Já ti ho svěřila, vychovala jsem ho, všechno jsem mu obětovala – a ty se mi takhle odvděčíš? Ty nevděčnice!“
Spustila proud výčitek, pečlivě vypilovaných lety praxe. Byla to její osvědčená taktika – vzbudit v synovi pocit viny a přimět ho, aby se postavil na její stranu. A zabralo to. Jako pokaždé.
Petr se konečně probral ze svého strnulého mlčení. Vyskočil tak prudce, až židle s rachotem odskočila dozadu. Jeho obvykle bezbarvá tvář zrudla vztekem.
„Kateřino, jsi normální? Okamžitě se mámě omluv!“ vyštěkl. Nebyla to prosba, ale rozkaz. Nepokoušel se pochopit, co se stalo, ani hledat řešení. Jen slepě opakoval matčina slova. „Nemáš právo s ní takhle mluvit! Měla bys respektovat, co říká!“
Kateřina k němu ani neotočila hlavu. Stále hleděla na Milenu, která už teatrálně lomila rukama.
„Kolik nocí jsem nad ním probděla, jak jsem se o něj starala, všechno jsem mu dala, a teď nějaká—“
„Tak si ho vezměte zpátky,“ přerušila ji Kateřina tiše.
Ta obyčejně pronesená věta dopadla jako rána bičem. Oba zmlkli a nevěřícně na ni zírali.
„Prosím?“ vydechl Petr.
„Slyšel jsi dobře.“ Teprve teď na něj pohlédla. V jejích očích nebyla ani stopa po citu, jen vyprahlá, chladná prázdnota. „Jestli jsem tak hrozná manželka a nedokážu se postarat o vašeho chlapečka, vezměte si ho domů. Klidně hned. Místa máte dost. Můžete mu zase ručně přeprat ponožky a vařit vývary z kostí.“
Petr pomalu chápal, co se děje. Tohle nebyla obyčejná hádka. Nebyl to další večer plný výčitek. Tohle bylo otevřené vzepření se systému, na který byl zvyklý – kde manželka poslouchá a matka má vždy pravdu.
„Ty mě… vyhazuješ? Z mého vlastního bytu?“ zakoktal se pobouřeně.
Milena Pražáková se toho okamžitě chytila. „Slyšíš to, Petříčku? Ona tě chce vyhodit na ulici! Tebe, pána domu! Teď vidíš, jaká doopravdy je!“
Kateřina se ušklíbla. Rozhlédla se po kuchyni – po dlaždicích, které sama vybírala, po spotřebičích, které zaplatila ze svého platu, po nádobí, jež každý den myla vlastníma rukama.
„Pán domu?“ zopakovala pomalu.
Pak udělala rozhodný krok směrem k chodbě vedoucí do ložnice.