Vlekla je po podlaze jako těžké balvany, jako všechno, co zbylo z jejich společného soužití. Výraz měla kamenný, bez jediné praskliny emocí. Oči upírala přímo před sebe, k jedinému bodu, na který se dokázala soustředit – ke vstupním dveřím.
Úzká chodba byla najednou ještě těsnější. Plastové tašky drhly o lamino a zanechávaly po sobě špinavé šmouhy. Každý krok byl zápas, zavazadla narážela do zárubní a zasekávala se o rohy zdí, přesto je táhla dál s tvrdohlavostí tažného zvířete. Za jejími zády se držel Petr s Milenou Pražákovou. Jejich hlasy splývaly v nepřetržitý proud – výčitky, rozkazy, hrozby i nechápavé otázky se mísily do jediné kakofonie. Stále jako by odmítali přijmout, že se to skutečně děje.
Když dorazila ke dveřím bytu, pustila ucha tašek a na okamžik se opřela o stěnu, aby popadla dech. Pak pevně sevřela kliku a otočila klíčem. Zámek cvakl a dveře se otevřely do šera panelákové chodby. Slabá žárovka nad schodištěm osvětlila oprýskané zábradlí a flekaté zdi.
„Co to vyvádíš? Zbláznila ses?“ vyštěkl Petr a snažil se znovu nasadit tón neotřesitelné autority. „Okamžitě to vrať zpátky!“
Kateřina k němu otočila hlavu jen letmo, jako by registrovala obtížný hmyz. Neodpověděla. Místo slov přišel čin. Prudce kopla do první tašky. Převalila se přes práh a s dutým nárazem dopadla na dlažbu před bytem. Nato uchopila druhou, těžší, zapřela se a silou ji vytlačila ven. Dopadla vedle první a z pootevřeného zipu vyklouzl herní ovladač, který se zastavil těsně u schodů.
Mezi ní a Petrem zůstal jen prázdný rám dveří. On stál jako opařený, pohledem těkal mezi svými věcmi rozházenými po chodbě a ženou, v níž už nedokázal poznat tu tichou, ustupující Kateřinu, na kterou byl zvyklý.
„Řekl jsem, že to máš vrátit!“ zopakoval a vykročil k ní.
Nepustila ho ke slovu. Položila mu obě dlaně na hruď a zatlačila. Nebyl to prudký úder, spíš vytrvalý tlak, jakým se odsouvá těžká skříň. Petr, naprosto nepřipravený na fyzický odpor, ustoupil. Zakopl o vlastní zavazadlo a s neobratným žuchnutím na něj dosedl. Ocitl se na chodbě mezi svými věcmi – ponížený, vyvedený z míry.
Zbývala ještě jedna překážka. Milena Pražáková stála pár kroků od prahu, tvář zkřivenou vztekem. Když viděla syna na zemi, její hlas přešel do čistého jedu.
„Prokleju tě, slyšíš? Skončíš sama, opuštěná! Nikdo se na tebe ani nepodívá, trosko! On by tě dávno nechal, kdyby mě poslechl!“
Kateřina k ní vykročila pomalu. Každý krok byl klidný, promyšlený. V tom tichu bylo cosi hrozivého. Tchyně instinktivně couvala, přesto dál chrlila nadávky.
„Ještě za námi přilezeš po kolenou! Budeš žadonit o odpuštění, ale my tě—“
Větu už nedokončila. Jakmile se ocitla na prahu, Kateřina udělala to, o čem v duchu snila celé roky. Nepoužila pěsti. Jen krátký, ostrý strk podrážkou domácí pantofle do míst, kde záda ztrácejí své jméno. Nebyla to rána, která by bolela. Bylo to gesto pohrdání – odstrčení, jakým se vyhání dotěrné zvíře.
Milena Pražáková vyjekla překvapením i hanbou, rozhodila rukama a vyklopýtala na chodbu, kde jen taktak nespadla na Petra.
Dřív než se stačili vzpamatovat nebo znovu otevřít ústa, Kateřina ustoupila zpět do bytu. Dveře se zavřely klidně, bez prásknutí. Prostě zapadly na své místo a oddělily dva světy. Jedno otočení klíče. Druhé. Kovové cvaknutí znělo definitivně.
Zůstala stát opřená zády o chladné dřevo. Zvenčí ještě doléhal tlumený křik a bouchání, ale znělo to vzdáleně, jako by přicházelo z jiného patra, z jiného života. V bytě byl vzduch těžký, prosycený dozvuky hádky, přesto se pod nimi začínalo rozlévat něco nového – ohlušující, nezvyklé ticho.
Pomalu vydechla.
Nemyslela na zítřek ani na to, co bude dál. Nepřicházela euforie ani lítost. Jen obrovský, všeprostupující pocit prostoru, který se náhle uvolnil. Stála uprostřed chodby. Ve svém bytě. Sama.