„Tak dost. Sbal si svoje věci. Moje matka se zbytkem rodiny se sem nastěhuje do Nového roku – a nikdo z nich o tebe nestojí.“
Byt připadl Petře Tesařové po rodičích. Nacházel se ve čtvrtém patře starého cihlového domu a měl dva pokoje. Okna směřovala do klidného vnitrobloku s lavičkami a vysokými topoly, které v létě šuměly až do noci. Když rodiče odešli, zanechali všechno spořádané, jako by se měli každou chvíli vrátit. Po půl roce bylo dědictví vyřízené a Petra se stala oficiální majitelkou.
Nechala byt přepsat výhradně na sebe, převzala list vlastnictví a pomalu si zvykala na vědomí, že ten prostor patří jen jí. Že je to její jistota.
S Radkem Smutným se vzali rok poté, co byt zdědila. Svatba byla skromná, bez zbytečné okázalosti a davů příbuzných. Radek se nastěhoval k ní, svůj malý byt na okraji města prodal a utržené peníze uložil na termínovaný účet.
Jejich soužití bylo tiché a nenápadné. Neprožívali žádné velké radosti, ale ani dramatické hádky. Radek pracoval ve stavební firmě a často se vracel až pozdě večer. Petra měla místo účetní v menší společnosti, takže bývala doma dřív a připravovala večeři.
První měsíce manželství probíhaly klidně. Radek se do chodu domácnosti nevměšoval, nic nekritizoval ani nepřetvářel. Petra ponechala byt tak, jak ho znala od dětství – na stěnách visely fotografie rodičů, v jídelně stál starý kredenc plný porcelánu. Radek proti tomu nic nenamítal.
Postupně se však začala stále častěji objevovat jeho matka, Věra Zelenýová. Zpočátku chodila jednou týdně, brzy ale i častěji. Přinášela tašky s jídlem, zvonila jen zřídka – spíš rovnou vstoupila – a její pohled pokaždé přísně přejel celý byt. Petra zůstávala zdvořilá, nabízela čaj a trpělivě poslouchala rady.
„Někdo by měl konečně myslet i na Radka,“ poznamenala jednou Věra Zelenýová a rozhlédla se po obývacím pokoji. „On se v tomhle studeném bytě úplně ztratí. Chtělo by to nové závěsy, veselejší tapety…“
Petra mlčela. Byt byl její, patřil jejím rodičům. Neměla v úmyslu měnit tapety ani přestavovat nábytek jen proto, že si to někdo přeje. Zároveň se jí nechtělo pouštět do sporů. Bylo snazší přikývnout a nechat poznámky vyšumět.
„Všechno dostala zadarmo, a přesto z toho neumí udělat skutečný domov,“ pokračovala tchyně a z tašky vyndala sklenici marmelády. „Radek dře od rána do večera a vrací se do prázdna.“
Pod stolem Petra zatnula prsty do dlaně, ale odpověděla klidně: „Radek si nikdy nestěžoval.“
„On si nestěžuje nikdy,“ povzdechla si Věra. „Takovou má povahu. Ale matka pozná, když se její dítě trápí.“
Dítě. Radkovi bylo dvaatřicet, přesto ho jeho matka stále vnímala jako malého chlapce. Petra se naučila ta slova pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Vyslechla, přikývla a pokračovala ve svém.
Radek si ani neuvědomoval, jak přítomnost jeho matky postupně mění atmosféru. Naopak mu její návštěvy vyhovovaly. Péče, jídlo, starost – všechno, čeho se mu v dětství nedostávalo. Otec odešel brzy, matka pracovala ve dvou zaměstnáních a často ho nechávala u sousedů.
Teď jako by chtěla ztracené roky dohnat. Každý večer mu volala, vyptávala se, udílela rady. Petra občas zaslechla útržky hovorů:
„Mami, opravdu je všechno v pořádku.“
„Radku, já myslím jen na tebe.“
„Já vím, mami.“
Petra do toho nezasahovala. Každý má právo na svůj vztah s rodiči. Důležité je jen to, aby tím netrpěla vlastní rodina.
Podzim mezitím převzal vládu. Ochladilo se, déšť bubnoval do parapetů častěji než dřív. Petra vytáhla teplejší oblečení, lehké letní přehozy nahradila huňatějšími dekami a na okenní parapety rozmístila svíčky. Drobnosti, které prostoru dodávaly pocit tepla.
Blížil se prosinec a s ním i Silvestr. Petra plánovala komorní oslavu – pár přátel, jednoduché pohoštění, tlumené světlo a klidný večer. Nic okázalého, jen příjemné setkání s lidmi, které má ráda.
V té době byl však Radek čím dál zamyšlenější. Po návratu z práce téměř nemluvil a často hleděl do telefonu. Když se ho zeptala, co se děje, odbyl ji.
„Nic zvláštního. Jsem jen unavený.“
Jednoho večera, během večeře, konečně promluvil.
„Máma by chtěla strávit Silvestr ve městě. Nemají kde být. Jsme tu přece jen my dva, vejdou se k nám.“
Petra pomalu zvedla oči od talíře. Vidlička zůstala viset ve vzduchu.
„Kolik lidí tím myslíš?“
Radek pokrčil rameny, aniž by se na ni podíval. „Máma, teta Dana Moravecová, bratranec Lukáš Dlouhý a jeho Iveta Blažeková. Tak šest lidí celkem.“
„Šest? Do dvoupokojového bytu?“
„Jen od jednatřicátého do druhého ledna. To přece není žádná tragédie.“
Petra položila příbor na stůl a chvíli na něj mlčky hleděla.
„Radku,“ řekla nakonec tiše, „tohle je můj byt.“