„Radku,“ řekla nakonec tiše, „tohle je můj byt. Nehodlám z něj dělat ubytovnu.“
Radek se na ni konečně podíval, čelo stažené do vrásky.
„Pořád jenom ‚můj byt, můj byt‘,“ napodobil ji posměšně. „Já tu snad nebydlím?“
„Bydlíš,“ odpověděla klidně, ale pevně. „Ale o tom, kdo tu bude přespávat, rozhoduju já.“
„Mluvíš o mojí mámě,“ zvýšil hlas.
„Tvoje maminka je tu skoro každý druhý víkend,“ připomněla Petra Tesařová vyrovnaně. „Jenže nastěhovat sem na svátky šest lidí? To opravdu nechci.“
Radek se opřel do židle a založil ruce na hrudi.
„Dobře. Probereme to jindy.“
Tím rozhovor skončil. Petra začala sklízet ze stolu, zatímco Radek odešel do obýváku a pustil televizi. Zbytek večera proběhl v dusivém tichu.
Následující den se Petra vracela z práce později než obvykle. Porada se protáhla a pak ji ještě zdrželi ve skladu kvůli chybám v dodacích listech. Když konečně dorazila domů, stmívalo se. Odemkla, sundala kabát – a okamžitě vycítila napětí ve vzduchu.
Radek stál na chodbě. Byl napjatý jako struna, ruce sevřené v pěst. Petra se zarazila.
„Co se děje?“
Přistoupil blíž.
„Končí to. Sbal si věci. Máma přijede s rodinou až do Nového roku a ty tady překážíš.“
Petra za sebou pomalu dovřela dveře.
„Prosím?“
„Slyšela jsi dobře. Volala mi. Už mají sbaleno, za dva dny vyrážejí. Potřebují místo. A ty bys jim to jen komplikovala.“
„Já? Ve vlastním bytě?“ nechápala.
„V našem bytě!“ vybuchl Radek. „Žiju tady taky, mám na to právo!“
Hodila kabelku na zem.
„Žiješ tady, protože jsem ti to umožnila. Byt je napsaný na mě. Dostala jsem ho ještě před svatbou. Je to moje dědictví.“
„Na nějaké dědictví kašlu!“ udeřil pěstí do zdi. „Máma přijede, ať chceš, nebo ne.“
„Bez mého souhlasu sem nikdo nevkročí,“ řekla rozhodně.
Přistoupil těsně k ní.
„Myslíš si, že mi můžeš poroučet?“
Zvedla bradu.
„Nikomanduju tě. Jen konstatuju fakta. Ten byt je můj. A já rozhoduju.“
Radek se otočil na patě, vpadl do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Petra zůstala stát na chodbě a hleděla na kliku, jako by čekala, že se znovu pohne. Uvnitř ji zaplavil mrazivý klid. Nebyl to strach. Spíš poznání, že se něco zásadního změnilo – že tohle už není obyčejná hádka.
Večer ubíhal beze slov. Radek nevycházel z pokoje, Petra zůstala v kuchyni. Uvařila si čaj, sedla si k oknu a dívala se do dvora. Lampy osvětlovaly prázdné lavičky, vítr hnal po asfaltu suché listí.
Krátce před půlnocí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Věra Zelenýová. Petra několik vteřin váhala, pak hovor přijala.
„Petro?“ ozval se chladný hlas. „Radek mi říkal, že nám bráníš přijet.“
„Nejde o zákaz,“ odpověděla opatrně. „Jen je ten byt malý pro šest lidí.“
„To se nějak srovná. Radek může být v pokoji, já se sestrou na gauči, mladí klidně na matracích. Není to problém.“
„Pro mě ano.“
„Problém,“ zopakovala Věra důrazně. „Můj syn se dře od rána do večera, aby tě uživil, a ty mu ani nedovolíš pozvat vlastní rodinu?“
„Radek pracuje pro sebe. Stejně jako já,“ namítla Petra. „Také chodím do práce.“
„Ty si tam někde vysedáváš za pár korun! A on se může přetrhnout, aby ses měla dobře!“
Petra zavřela oči. Bylo jasné, že racionální debata nemá smysl.
„Paní Zelenýová, byt je napsaný na mě. Rozhodnutí je tedy na mně.“
„Takže rozhoduješ,“ ušklíbla se tchyně. „Chamtivost, to je celé. Rodiče ti nechali střechu nad hlavou a ty nejsi schopná otevřít dveře manželově rodině!“
„Chci jen prožít Silvestra v klidu. Sama s manželem.“
„Sama? Radkovi příbuzní jsou pro tebe jen cizí lidé?“
Petra hovor ukončila. Nikam to nevedlo. Věra Zelenýová nechtěla hledat řešení, jen prosadit svou.
Ráno Radek odešel bez jediného slova. Petra měla uprostřed týdne volno, a tak zůstala doma. Pustila se do úklidu – utírala prach, vytřela podlahy, přebrala skříně. Fyzická práce jí pomáhala uspořádat si myšlenky.
Kolem poledne zazvonil telefon znovu. Volala jí dávná kamarádka Monika Malýová, se kterou se znaly už od školy.
„Ahoj, jak se máš? Dlouho jsme se neviděly.“
„Dobře,“ zalhala Petra automaticky. „Všechno v pohodě.“
„Tomu nevěřím. Poznám to na tobě. Co se stalo?“
Petra si povzdechla a tentokrát už nic neskrývala. Popsala jí spor s tchyní, plánované silvestrovské „stěhování“, i prudkou výměnu názorů s Radkem. Monika ji trpělivě vyslechla, jen občas se tiše zeptala na drobnosti.
„A co teď?“ zeptala se nakonec.
„Nevím. Radek se mnou nemluví.“
„A ty ustoupíš?“
„Ne,“ odpověděla pevně. „Je to můj byt. Když teď povolím, příště to bude ještě horší.“
„To je správné,“ souhlasila Monika Malýová pevným hlasem.