„Nevzdávej se,“ dodala Monika Malýová důrazně. „Je to tvůj domov a ty rozhoduješ, kdo překročí práh.“
Ta slova v Petře ještě chvíli doznívala. Když hovor ukončila, cítila se o něco pevnější. Vrátila se k rozdělanému úklidu a pustila se do práce s novou energií. Vysála, vytřela podlahu, přerovnala věci v koupelně i v obýváku. Večer byl byt jako ze škatulky. Uvařila teplou večeři, prostřela stůl pro dva a čekala.
Radek Smutný dorazil až pozdě. Prošel kolem kuchyně, jako by si ani nevšiml talířů na stole, a bez jediného slova zmizel v ložnici. Dveře za sebou zavřel. Petra zůstala stát na chodbě, chvíli hleděla na kliku, pak se tiše vrátila ke stolu a najedla se sama.
Druhý den se scénář opakoval. Ticho, odměřené pohledy, zabouchnuté dveře. Nepokusila se prolomit mlčení jako první. Pokud si Radek myslel, že ji umlčí tím, že ji bude ignorovat, mýlil se. Ustupovat nehodlala.
Třetí večer zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Věra Zelenýová. Tentokrát zněl její hlas nečekaně mírně, téměř sladce.
„Petruško, zkusme si promluvit v klidu. Bez emocí.“
„Já jsem klidná,“ odpověděla Petra vyrovnaně.
„Víš, opravdu nemáme kam jít. Sestra prodala byt a už se odstěhovali. Synovec s rodinou si pronajal pokoj, ale domácí je vyhodili. Chtěli jsme být jen spolu na Silvestra.“
„Chápu, že to nemáte jednoduché,“ připustila Petra. „Ale šest lidí ve dvoupokojovém bytě je prostě příliš.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak tchyně navrhla: „A kdybych přijela jen já? Sestra s dětmi by šla do hotelu. Zvládly bychom to takhle?“
Petra se zamyslela. Jedna osoba se dá vydržet, říkala si. Nebude to dav, jen několik dní.
„Na jak dlouho?“ zeptala se.
„Třeba od jednatřicátého do třetího. Tři, maximálně čtyři dny.“
Petra si povzdechla. „Dobře. Ale přijedete jen vy.“
„Děkuju ti, drahá!“ rozzářil se hlas Věry Zelenýové. „Věděla jsem, že máš dobré srdce.“
Po skončení hovoru se Petra opřela zády o zeď. V hrudi ji bodl nepříjemný pocit, jako by právě udělala chybu. Jenže slovo už dala.
Radek se vrátil kolem půlnoci. Otevřel lednici, vzal si láhev vody. Petra seděla u stolu s knihou.
„Volala tvoje máma,“ poznamenala bez zvednutí očí.
„Vím,“ odsekl. „Díky, že jsi souhlasila.“
„Jen s ní. Na tři dny.“
„Jasně,“ kývl neurčitě a odešel do ložnice.
Tím rozhovor skončil. Jenže následující odpoledne, když se Petra vracela z práce, čekal ji Radek už na chodbě. Paže měl založené na prsou a výraz napjatý.
„Máma říkala, že přijedou všichni,“ vyhrkl. „Nejen ona.“
Petra si klidně svlékla kabát. „Já jsem souhlasila pouze s tvou maminkou.“
„A co mám říct sestře? Že zůstane s dětmi na ulici?“
„Můžou si objednat hotel. To jsem navrhovala.“
Radek jí zastoupil cestu. „Dost! Sbal si věci. Máma s rodinou tu bude do Nového roku a tobě to může být jedno!“
Petra nezvýšila hlas. Dívala se na něj téměř chladně.
„Jestli tu chtějí bydlet, prosím,“ řekla rovně. „Ale ty půjdeš s nimi.“
Zůstal na ni zírat. „Cože?“
Minula ho a zamířila do ložnice. Ze skříně vytáhla kufr a začala do něj skládat jeho oblečení. Košile, kalhoty, ponožky – pečlivě, bez spěchu.
„Děláš si legraci?“ objevil se ve dveřích.
„Ne. Balení ti potrvá jen chvíli.“
Zapnula zip, kufr odnesla ke dveřím a postavila ho vedle botníku. Radek se nervózně zasmál.
„Kvůli pár dnům vyhazuješ manžela?“
„Ne kvůli dnům. Kvůli tomu, že rozhoduješ za mě. V mém bytě.“
„V našem bytě!“ vybuchl. „Bydlím tu!“
Podala mu kabát. „Svátky strávíte spolu. Teď jste jeden tým.“
Nechal kabát viset ve vzduchu. „Nemáš právo mě vyhodit.“
„Mám. Byt je napsaný na mě.“
„Jsme přece manželé!“
„Byli jsme,“ opravila ho tiše.
Na okamžik ztuhl, pak spustil proud výčitek o rodinných tradicích, úctě ke starším a o tom, jak si jeho matka zaslouží odpočinek. Petra ho poslouchala bez hnutí. V očích měla klid, který ho znejišťoval víc než křik.
„Klidně k nim běž hned,“ přerušila ho nakonec. „Jen mi vrať klíče.“
Natáhla ruku. Radek hledal na jejím obličeji náznak žertu, ale nenašel nic.
„Toho budeš litovat,“ procedil mezi zuby.
„Možná. Klíče.“
Strhl svazek z věšáku a hodil ho na zem. Kov zacinkal o dlažbu. Popadl kufr, rozrazil dveře a zmizel. Rána dveří se rozlehla po celém domě.
Petra se sehnula, klíče zvedla a položila je na komodu. Pak zamířila do kuchyně. Nalila vodu do konvice, zapnula ji a připravila si čaj. S hrnkem v dlaních se usadila k oknu a zadívala se do potemnělého dvora, kde pouliční lampy vrhaly světlo na prázdný chodník a vítr si pohrával s holými větvemi stromů.