„Tak dobrá,“ pronesla chladně, aniž by zvýšila hlas. „Je načase, aby si ten pán domu sbalil svoje věci.“
Otočila se na podpatku a bez další reakce na jejich rozhořčené výkřiky zamířila do ložnice. Slova dozněla. Teď přišly na řadu činy.
Kateřina vstoupila do místnosti rozhodným krokem. Petr i Milena Pražáková se vydali za ní jako stíny. Petr šel první, ve tváři směs uražené důstojnosti a zmatení, které pomalu přerůstalo v nejistotu. Jeho matka ho následovala těsně za zády, připravená kdykoli zasáhnout dalším jedovatým komentářem. Kateřina jim však nedala prostor. Přistoupila ke skříni a prudce otevřela dveře tak silně, až panty zaskřípaly protestem.
To, co následovalo, je zaskočilo oba.
Nezačala sundávat košile z ramínek jednu po druhé. Nepřistoupila k tomu s péčí ani s respektem. Vsunula obě ruce hluboko mezi oblečení a bez výběru shrnula všechno, co nahmatala — značkové košile, vytahaná trička, svetry s povolenými lokty — a jedním rozmáchlým pohybem to shodila na zem. Ramínka se s rachotem rozletěla po podlaze.
„Co to děláš?! To jsou moje věci!“ zařval Petr a vykročil k ní.
Nevěnovala mu jediný pohled. Rychle vyběhla na balkon a za okamžik se vrátila se dvěma obrovskými kostkovanými taškami z levného plastu, jaké si lidé berou na trh. Pohrdavě je hodila vedle hromady oblečení. Materiál zašustil, když se rozevřel.
„Ty ses snad zbláznila!“ Petrův hlas už ztrácel jistotu. Docházelo mu, že tohle není výbuch emocí. Žádná scéna, která za hodinu vyšumí. Tohle byl systematický, chladný proces jeho vymazání z bytu.
Natáhl ruku, aby ji zastavil, ale Kateřina sebou trhla a střelila po něm tak ledovým pohledem, že instinktivně ucouvl. V jejích očích nebyla zloba ani hysterie. Jen naprosté opovržení.
„Nesahej na mě,“ procedila mezi zuby.
Milena Pražáková, vidouc, že se situace vymyká kontrole, spustila: „Petříčku, podívej se na ni! Úplně se z ní stal netvor! Všechno, co jsme pro ni udělali, všechno, co jsi jí dal — a takhle se odvděčí? Vyhazuje manželovy věci jako odpadky!“
Její slova se však odrážela od Kateřiny jako od zdi. Bez zaváhání klekla k rozházené hromadě a začala oblečení cpát do tašek. Neskládala, netřídila. Čisté se mísilo se špinavým, vyžehlené s pomačkaným. Otevřela zásuvku komody a jedním tahem z ní vysypala spodní prádlo a ponožky přímo navrch košil.
Pak se její pohled zastavil na nočním stolku. Herní konzole, dva ovladače a úhledná věžička disků. Jeho útočiště. Místo, kam se večer co večer schovával před realitou, se sluchátky na uších a pohledem přikovaným k obrazovce.
Přistoupila k zásuvce a bez sebemenšího zaváhání vytáhla kabely ze zásuvek. Neobtěžovala se je rozmotávat. Celý chumel drátů i s přístrojem a ovladači jednoduše popadla a hodila do druhé tašky. Plast dutě narazil do změti látky.
„Na to mi nesahej!“ vykřikl Petr téměř zoufale. Ztráta oblečení ho rozčílila, ale tohle byla rána přímo do srdce. „Tu jsem si zaplatil ze svýho!“
„Tak si ji zaplatíš znovu,“ odpověděla klidně a zamířila do koupelny.
Vrátila se během pár vteřin. V ruce držela jeho zubní kartáček, holicí strojek, téměř plnou lahvičku drahého parfému a kelímek s gelem na vlasy. Bez milosti to všechno přihodila k elektronice a diskům. Postupovala jako někdo, kdo systematicky odstraňuje poslední stopy cizí přítomnosti.
Milena Pražáková pobíhala po místnosti, rozhodila rukama, střídavě prosila a nadávala. Odvolávala se na morálku, na slušnost, dokonce i na Boha. Odpovědí jí bylo jen šustění plastu a krátké, úsečné pohyby.
Když byly obě tašky napěchované k prasknutí, Kateřina silně zatáhla za zipy. Látka se napnula, mezi zuby zipu vykukovaly rukávy svetrů a rohy triček. Popadla každou za jedno ucho a s námahou je zvedla. Těžce oddychovala, ale nepolevila.
Prošla kolem strnulého Petra i jeho matky, aniž by se na ně podívala, a zamířila s nimi ke dveřím z ložnice.